Romové nemají soucit a porozumění
(RH č. 13/2006)
Jsem romského původu a odmalička jsem vyrůstal v dětském domově, ne v romském prostředí. S Romy jsem se nekamarádil a neznal jsem romskou kulturu, tradice, zvyky, jazyk ani výchovu. Vychovala mě pěstounka neromského původu, která si mě vzala do své péče ve dvanácti letech. Dala mi lásku, cit a porozumění, ale přesto všechno jsem nevěděl, kam patřím a kdo jsem. Majoritní společnost mě nepřijala, protože jsem byl Rom a stále jsem cítil, že mají ode mne odstup. Ale Romové mě taky nebrali, protože výchovu, povahu a humor jsem měl daný českou výchovou. Nevěděl jsem, jak se mám chovat ve společnosti Romů. Bylo to pro mě moc těžké…

Je to jako psychologická hra. Zlom přišel, když jsem nastoupil na romskou školu, to bylo to pravé, co jsem potřeboval. Cítil jsem, jak se měním, jak se stávám naprosto jiným člověkem. A tady jsem našel sám sebe a uvědomil si, kam patřím, ale zároveň jsem tu našel odpověď na spousty otázek, které mně nikdo nemohl zodpovědět a podložit argumenty.
Odmalička jsem si přál poznat svoji mámu a tátu. Čím jsem byl starší, tím jsem si přál poznat více svoje rodiče. Dvanáct let jsem čekal na setkání, na telefon a na pohled...
Nebylo mi moc příjemné, když jsem se díval, jak ostatní děti dostávají dárky, balíčky a vše, co k tomu patří. Stále jsem si něco odůvodňoval, proč asi nemohla matka přijet. Ale postupem času jsem chápal a uvědomoval si, že šance poznat vlastní rodiče je celkem nulová. Nechápu, jak může žena, která nosí svoje dítě devět měsíců, která si u porodu, jako všechny matky, protrpí svoje, jen tak lehce odložit dítě do ústavu. Proč? Jak je to možné? Čím to je? To k němu nemá soucit a odpovědnost, ani necítí radost, že počala svoje dítě? Kde je máma, když se její dítě učí oblékat, mluvit, chodit, a nebo když je nemocné v horečkách v posteli? Jak muže být někdo tak bezcitný?
Myslím si, že jsem velice tolerantní a chápavý člověk, který se dokáže vcítit a pochopit mnoho věcí. Ale nechápu rodiče, kteří dají dítě do dětského domova, nechají ho tam a celý život se neozvou. A pak projeví zájem, když vědí, že jejich dítě je velké a může vydělávat peníze. Pro Romy je snadnější, aby se o jejich děti staral stát. Koneckonců jako o ně samotné…
Nejenže zničí jeho život, protože v ústavu nejsou děti ve skutečnosti v přímém kontaktu se skutečným životem, ale také přichází o své romství a mění se v něco jiného, co není. Ani nechci a nebudu zmiňovat, kolik romských dětí je v dětských domovech, to číslo je šokující. Proto můj názor vede k tomu, že polovina romských matek nemá soucit a odpovědnost. Mám pro všechny děti z dětských domovů ohromné porozumění, ať už se jedná o romské či neromské dítě. Myslím si, že v ústavní péči je spousta věcí nedořešených a nedomyšlených. Je potřeba si uvědomit, že veškeré následky odnášejí děti. Zamyslete se! Co je nejhorší pro dítě? Když se ráno dítě probudí a nemůže vyslovit mámo a táto.

Robet Stojka (Tonelly), Praha,
student policejní akademie