Jsme hloupí, nebo nemocní?
Budu vám teď vyprávět něco, co se před víc jak dvěma lety stalo v jednom městě. Stejně jako jinde, i tady jsou holobyty. Bydlí v nich několik romských rodin a mezi nimi také jeden starší Rom, kterému říkají Kašuko – Hluchý. Nedoslýchá totiž. Nijak se nezlobí, že mu takhle říkají. Dokonce už své přezdívce přivykl natolik, že když jej někdo osloví jeho skutečným jménem, tváří se, jako by to ani neplatilo na něj.

Je pátek ráno. Kašuko sedí doma a nemůže se dočkat, až přijde pošťačka a donese mu důchod. Včera se na něj usmálo štěstí. Odvezli se synem do šrotu tři velké káry železa a pár starých baterií z auta a dostali za to víc než dvanáct tisíc. Výdělek si rozdělili napůl. Kašuko sedí u stolu a přemýšlí, jak s penězi naložit. „Koupím si nové gumy na auto a něco do baráku,“ uvažuje nahlas.
Kolem jedenácté přišla pošťačka s důchodem. V tu chvíli dorazil syn, se kterým byl včera na železe. Kašuko hned poslal pro pálenku. Měl ve zvyku pít finskou vodku. Aby nepili sami, skočili pro sousedku. Muž jí utekl do Anglie a ji nechal doma se šesti dětmi. Ještě se nestalo, že by někdy odmítla, když ji někdo pozval na skleničku. Nutno říct, že ani jeden z hostitelů s ní v pití nebyl s to udržet krok. Pálenka do ní padala jak do studny a přitom vypadala pořád střízlivě. Ani nevěděli jak a láhev byla pryč. Kašuko hned poslal pro druhou. K další láhvi si koupili anglickou slaninu. Teprve teď se rozjela ta pravá zábava. Kazeťák vyhrával na celý dům, slyšeli ho až na ulici. Kašuko a sousedka zpívali – tedy spíš vřískali – na celé kolo, jako na hony.
Odpoledne – jen co otevřeli – se Kašuko vydal do romské banky, jak se tady říká herně. Nikam jinam Romové své peníze nenosí. V herně už bylo plno, u automatů stála fronta. Dvojice, trojice čekaly, až na ně přijde řada. Všichni dnes dostali podpory a tak, jak se mezi Romy říká, dnes bude hospoda hořet.
Kašuko si dal pivo. Ostatní se k němu hned nachomýtli.
Jako první přišel Kandro – Trn, kterému nikdy nic neuteklo. Musel vědět o všem. Hned spustil: „Kašuko, pujč mi, nebuď labuť. Včera sis na železe vydělal pěknej balík a dneska ti ještě dali důchod!“
„No, to víš, že jo, nejsem blázen. To bych ty peníze taky mohl hodit rovnou do vody. Kde máš podporu? Už´s ji hodil do bedny, co?!“ ptá se Kašuko. „Běž si hezky za šéfem, ať ti ji vrátí. A pojď se podívat, jak se hraje a jak se vyhrává!“ povídá Kašuko a jde si rozměnit tisícovku.
Jeden automat se rázem uvolnil. Odešel od něj Baro jandro – Velké vejce, asi tak pětačtyřicetiletý malý drobný muž. Všechno už prohrál. Celou podporu, víc než pět tisíc. Od automatu se vzdálil, jako kdyby se nic nestalo. Své ženě jen řekl: „A je to tam!“ Necítil žádné výčitky, že svým dětem odtrhl od pusy takový majlant. Bylo mu jedno, jak budou žít a co budou jíst.
Kašuko přišel k automatu a začal hrát. Nejdřív se mu dařilo. Automat mu chrlil peníze, ale on si nevzal ani korunu. Riskoval. Kdo hraje, tak ví, o čem mluvím. Jenže netrvalo dlouho a karta se obrátila. Automat začal peníze polykat, Kašuko se ani nenadál a tisícovka byla pryč. Chtě nechtě šel rozměnit další.
Jenže štěstí ho opustilo nadobro. Brzy nastrkal dovnitř pět tisíc a nevyhrál ani korunu. „Co jste s tou bednou udělal?!“ křičel na vedoucího. „Nastavil jste ji tak, aby z ní nevypadla ani koruna, co?!“
Rozměnil šestou tisícovku a šel zkusit štěstí k jinému automatu. Něco málo vyhrál a nálada se mu hned zvedla. Peníze se mu sypaly, Kašuko se smál a sám pro sebe si mumlal: „Počkej, však já ti ukážu! Hezky mi vychrlíš všechno, co uvnitř máš. Já ti dám, takhle mě obírat o penízky!“
Dobrá nálada ho ale zase rychle přešla, znovu začal prohrávat. Rozměnil další dva tisíce. Všechno v něm vřelo. Hrál vztekle, mlátil do bedny, nadával. Chodil od jednoho automatu k druhému, vypadalo to skoro, jako by mu přeskočilo. Hrál už od dvou hodin, teď bylo devět. Zkusil ještě jeden automat. Naházel dovnitř tisícovku a nevyhrál ani korunu. To už nevydržel. Popadl židli, vrhl se na automaty a jeden po druhém je začal rozbíjet. Jenomže automaty jsou festovní, ty jen tak nerozbijete. Mlátil do nich vší silou a pořád ne a ne je rozbít.
Všichni, co tam byli, zůstali jak opaření. Vypadalo to, jakoby se zbláznil.
Jako první se ozval Cigaris – hubený, vysoký chlap, kterému z legrace říkali Charno – Krátký. „Počkej, Kašuko, ještě ty bedny nerozbíjej, vyber mi z nich moje peníze!“ křičel na něj. „Až pak se do nich pusť,“ dodal úplně vážně.
Hned po něm se ozval Ciral – Tvaroh, který si svou přezdívku vysloužil, protože byl černý jako saze. „Počkej, Kašuko, budou tě bolet ruce, skočím ti pro sekeru, nechceš?“
Romové se smáli, ale nechali ho být, dokud všechno nerozmlátil.
Potom všechny automaty převrátil na zem. Ležely tam vedle sebe jako vojáci. Tabulky z beden byly rozházené po celé místnosti. Vedoucí se jenom držel za hlavu.
Hned přijeli policajti, všechno si natočili, nafotili a Kašuka odvedli s sebou. Sepsali s ním protokol a pustili ho domů. Za tři měsíce byl soud. Dostal dva roky nepodmíněně a musel uhradit veškerou škodu – dvě stě padesát tisíc.
Každý si říkal: Teď si dá pohov a na automaty se už ani nepodívá.
Ale kdepak, ani vězení ho nevyléčilo. Teď hrají oba, i se synem. Zase chodí společně na železo a občas se jim podaří přijít si na slušné peníze.
Jednou ráno jsem šel na nádraží, bylo teprve něco kolem osmé, a viděl jsem, že už oba hrají. Když jsem se pak v sedm večer vracel, Kašuko stál pořád ještě u automatu a házel do něj peníze.
Na železo chodí každý den. Těžko říct, odkud ho snáší, protože tady Romové už vysbírali kdeco. Všechno, co za to vydělá, pak večer nahází do automatů.
Když ho tak vidím, říkám si – jsme nemocní, nebo tak hloupí, že děláme něco takového?

překlad: Jana Kramářová