Při vyslovení jména Elena Lacková se každému, nejen Romům, vybaví romské pohádky. Ti starší si možná vzpomenou na divadelní hru Cikánský tábor nebo rozhlasovou hru Žužika. Mladší určitě zareagují na název knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Paní Elena Lacková, naše první romská spisovatelka, dramatička, básnířka, ale především žena s obrovským sociálním cítěním, právem oceněná státní cenou Ľudovíta Štúra, se dožila 22. března 81 let. V současné době žije v Košicích.

Paní Elena Lacková přijala pozvání zřizovatele Romské střední školy sociální v Kolíně, JUDr. Emila Ščuky, na besedu se studenty. Den předtím se v Praze zúčastnila semináře na téma Národnostní menšiny a literatura a zároveň křtu své knihy Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové v překladu PhDr. Jaroslava Balvína.
Studenti se s jejím dílem setkali již v hodinách romistiky. Možná ji vnímali tak, jak obvykle studenti spisovatele vnímají: jako někoho, koho by měli uctívat. A teď před nimi stojí prostá žena s moudrýma očima, uvolněně vypravuje o svém dětství. Každého musí uchvátit její řeč, která občas sklouzne ze slovenštiny do rodné romštiny. V každé větě cítíte hluboký prožitek, a musíte uvěřit všemu, co říká.
Na otázku, kdy začala psát, Elena Lacková odpovídá: „Bylo to v mých 24 letech, tedy v roce 1945. My Romové jsme měli za Slovenského štátu, který vznikl 14. března 1939, velmi špatné postavení. Jedním z prvních jeho činů bylo postavení Romů a Židů mimo zákon. Jednali s námi jako s nejpodřadnějšími zvířaty.“
A pokračuje: „Pocházím z Veľkého Šariša, asi 7 km od Prešova. Gardisté se k nám chovali rasisticky. Například přijeli v noci do osady a začali nás vyhánět, abychom se šli vykoupat do nedaleké říčky Torysy, protože jsme prý špinavci. Umývejte se, ať jste čistí! Mezitím zapalovali v našich domech slzotvorné bombičky. Když jsme se zmrzlí vraceli domů, nemohli jsme tam spát. Dusili jsme se. V domcích se nedalo dýchat, a tak jsme museli venku, zcela promrzlí čekat, až se plyn trochu vyvětrá.
Takto nás trýznili do roku 1942. Pak nás vyhnali do lesa, dva km od Velkého Šariša. Domky rozbourali, srovnali se zemí. Byli jsme venku na mraze, polonazí, bosí. Abychom přežili, stavěli jsme si chatrče – zemljanky. Každý den nás chodili gardisté počítat, zda někdo nechybí či zda někoho neskrýváme. Byl veliký hlad. Lidé umírali na skvrnitý tyfus. Pak nás přišli ostříhat, vydezinfikovat a sebrali nám i to poslední, co se nám podařilo z domků vynést. Trvalo to až do roku 1945. Ale bydleli jsme tam ještě několik let potom.
Onemocněl mi syn. Lékař mi řekl, že mé umírající dítě nemůže zachránit, protože stejně půjdeme do plynu. Z lesa jsme nesměli vycházet, pouze jednou týdně do Veľkého Šariša. Když jsme potkali gardisty, říkali nám, že jen co se uvolní místa v Osvětimi, jsme na řadě my. Tehdy jsem napsala hru o třech obrazech, kterou jsem nazvala Hořící cikánský tábor. Tu hru jsme s romskou mládeží nacvičovali v lese. Premiéra se konala 16. dubna 1948 ve Velkém Šariši a měla obrovský úspěch. Hráli jsme ji asi na stovce míst. Pražská Dilia se této hry ujala a vydala ji knižně pod názvem Cikánský tábor. Spousta divadel ji převzala do svého repertoáru.
V té době jsem neměla v úmyslu psát knihy. Negramotnost Romů byla velká. Málokdo uměl číst, takže knihy by neměly čtenáře. Forma divadelní hry byla pro Romy ideální. Kolik hrdosti, sebevědomí vstupovalo do romských duší! Viděli, že mohou mít i svou inteligenci, své autory, stejně jako gádžové. Když jsem viděla, jak hra působí v srdcích Romů, napsala jsem rozhlasovou hru Žužika. Tato hra dostala cenu Žatvy a Bohemia.
Po válce jsem zjistila, že mnozí Romové nechtěli mluvit romsky, snad po zážitcích z války… Podceňovali svůj původ, svou identitu. Tehdy jsem napsala Romské pohádky, které zpočátku byly využívány jako učebnice romštiny. Snažila jsem se zachovat romský jazyk. Uspořádala jsem spoustu besed, kde jsem se snažila Romy přesvědčit, aby nezavrhovali svůj jazyk.
Další knihou byl můj životopis, který do češtiny přeložila Dr. Milena Hübschmannová a vyšla pod názvem Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Tato kniha vyšla i v angličtině, francouzštině, v USA i v Německu. Jsem ráda, že my Romové se dostáváme do podvědomí gádžů i v jiných zemích. Vydala jsem další Romské pohádky, které přeložil Dr. Balvín.“ Na chvíli se Elena Lacková odmlčela a toho využil Dr. Balvín, aby připomněl slova Dr. Evy Davidové, která paní Lackovou přirovnala k naší národní buditelce Boženě Němcové. Poté se paní Elena rozhovořila o své poslední knize, která byla den předtím pokřtěná v Praze: Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové (vydala Fortuna).
„Nestyďte se za své romství,“ pokračovala. „Jsem hrdá na to, že jsem Romka. Myslete na vaše dědy a babičky, kteří umřeli za holocaustu. Nedopusťte, aby se taková situace opakovala! Lektoruji mladé romské spisovatele, ale jsem zklamaná, protože ve svých dílech neprojevují romskou identitu. Snaží se napodobit spisovatele majoritní společnosti, a to je škoda. Rom by měl psát pro Romy. Přála bych si, aby to byli mladí spisovatelé, kteří píší srdcem. V díle by měly dominovat jejich duše a srdce. Nyní jsem napsala novou divadelní hru Romská demokracie, kterou přeloží do češtiny Dr. Balvín.“
Dovolila jsem si položit paní Eleně Lackové i pár otázek:
Jak se díváte na politickou scénu na Slovensku?
Vidím jednu základní chybu v naší romské povaze. Naše inteligence si nechce uvědomit, jak je důležité spojit se dohromady. Na Slovensku máme nyní 18 politických stran. Přitom všichni mají ve svých volebních programech stejné politické krédo: pomoci romským lidem.
V čem vidíte chybu, že v SR existují zanedbané osady, že je tak vysoká negramotnost Romů?
Když neumím číst já, a žiju, nemusí to znát ani mé děti. Takové je myšlení zaostalých Romů. Já jsem začala studovat vysokou školu na Univerzitě Karlově ve 43 letech. Vysokoškolský diplom jsem dostala ve 49 letech. V roce 1991 magisterský titul. Inspirovalo mě to, abych ukázala cestu naší mládeži.
Na Slovensku je 99 procent nezaměstnaných Romů. Proč?
Romové ovládají pouze výkopové práce, nevyučili se žádanému řemeslu. Je tam velká diskriminace. Romy nechce nikdo zaměstnat. A potom nám majorita vyčítá, že žijeme na jejich úkor.
Na úplný závěr paní Elena dodává: „Chtěla bych vám předat jiskřičku štěstí, která by vás provázela po celý život. Věřím ve vás jako Romka, že ve vás koluje romská krev a že nezůstanete lhostejní vůči trápení našich spolubratrů.“
Těmito slovy ukončila paní Lacková své vyprávění. Studenti na důkaz hluboké úcty vstávají a bouřlivě tleskají. Díky paní Lackové a do dalších tvůrčích let přejeme hodně, hodně zdraví.
Daniela Cincibusová