Na lavičce
Je léto. Teploučko, krásně, zrovna tak jak se patří. Když přijdete v Rokycanech na náměstí kolem desáté večer a venku je teplo, že se člověku ani nechce spát, uvidíte, jak tam Romové vysedávají na lavičkách a vedou řeči. Nejvíc je slyšet mladé. Ti mají své místo u kostela. Když přijdete blíž, uslyšíte, jak probírají, kde si byli a kam si půjdou zatancovat, kde jsou nejlepší protějšky, kde nejlíp hrají. Ze všeho nejvíc je ale slyšet jejich smích.

O kousek dál, blízko obchodu U Vejvody mají své místo zase ti starší. Scházejí se tady i Romové, co bydlí kus za městem. Ti mladší z nich mluví o práci, co si našli a o tom, kolik si vydělají. Jsou mezi nimi i takoví, co se chlubí, bůhví na jaké peníze si nepřijdou, ale není na tom ani trochu pravdy. Tisíce si pletou s korunama. Kdo je zná, se jenom usmívá. Starší vedou velkou politiku. Probírá se všechno, co se kde událo. Nenajde se živáčka, který by nenadával na nynější vládu. Nikdo nemůže zapomenout, jak dobře se Romům žilo za komunistů. Někdo se rozčiluje, jak se vykrádají banky a bůhví co ještě. Hodně se mluví o těch, co odešli do Anglie. A do toho všeho se vtipkuje.
Nedaleko kašny se zase scházejí ženské. Dneska tam sedí jenom Beta. Každý jí říká Kachňi – Slepice. Malá, silná, osmačtyřicetiletá ženská. Spíš by se slušelo říct obrýlená baculka. Když si skla sundá, nevidí nic, jako by jí oči zašil. Teď už je celá nervózní. Čeká na kamarádky, ale k její smůle žádná nejde. Navíc u sebe nemá jedinou cigaretu, a tak jen zírá kolem sebe a nadává. „Však já jim ukážu, pi... jedny! Prý mě tu počkají a zatím – podívej se na ně – beztak si někde užívají!“ Všichni vědí, jaká je Beta sprostá, jak nikdy nevybírá slova, i kdyby mluvila nevím s kým. „Než přijdou, seženu si aspoň cigaretu,“ řekla sama pro sebe a vydala se k mužským.

„A jéje, copak se přihodilo, že nesedíš v herně? Není s tebou něco?“ spustil hned na ni Jožu, malý plešatý tlouštík, asi tak kolem padesátky. Nikdo mu neřekne jinak než Jandro – Vajíčko. „A heleme se, kdo se to neozývá,“ povídá Beta. „Naval cigaretu a nech si ty řeči! Kde´s nechal klobouk? Vždyť ti nastydnou vlasy! Nachladí se ti vajíčka!“ Všichni se dali do smíchu. „Žádnou cigaretu nedostaneš,“ povídá Jožu. „Kdo to kdy viděl, aby slepice kouřily cigarety. Skočte jí pro trochu zrní a sežeňte jí nějakého parádního kohouta.“ Všichni se smějí. „Beto, nedej se,“ pobízí ji Rudi, padesátiletý hubený čahoun. Vytáhl cigarety a podal jí jednu. „Jak to, že nejseš v herně? Vždyť bez tebe se to tam neobejde. Automaty ani nepojedou, budou naříkat, kde mají maminku. Ty je tam necháš takto samotné?“
„Kolik flašek jsi dneska prodala?“ ptá se Deži, starší vousatý chlapík. Vousy mu trčí jako trní a tak mu říkají Kandro – Trn.
„Co je mi do nějakých flašek,“ odsekne vztekle Kachňi.
„Ále, nevykládej! Kolikrát tě děti viděly, jak sháníš flašky a pak je běžíš prodat, abys měla aspoň drobáky do automatu!“
„Vy mi nikdo nebudete nic vykládat, nejste o nic lepší! Kolikrát´s tam třeba ty,“ a ukázala na Jandra „hodil všechny peníze, co´s dostal a pro celou rodinu ti pak na celej měsíc nezbyla ani vindra! Já žiju sama, ale vy máte rodinu, na krku plno děcek! Na mě nikdo nekřičí: Já mám hlad, – tak jako na vás.“
Najednou jako by je opařil. Všichni jen civěli, nikdo nevydal ani hlásku.
„Ale copak?“ povídá Beta, „zamrzly vám huby? Kdyby šly z těch vašich tlachů dělat cihly, tak už dnes bydlí všichni Romové z Rokycan na zámku. Kdyby vám šlo všechno tak jako ty vaše řeči, tak už jsme na tom líp než Viktor Kožený. Že se nedáte na politiku?! Ti taky žvaní blbosti a jak se jim z toho náramně žije!“
Kousek poodešla, ohla se a vystrčila na ně zadnici. Pleskla se po ní. „Todle na vás!“ A odkráčela. Všichni jen zírali a museli se smát.
„Zadek máš hezkej, ale měla by sis sundat ty spoďáry,“ zavolal za ní Kandro.

Jen co se vrátila na lavičku, dorazila Erža, malá drobná padesátnice. Ten, kdo ji nezná, by nikdy neřekl, že je jí už tolik, zezadu vypadá na dvacet. Bude to už pět let, co jí zemřel muž. Nepoznali byste, že už má šest dospělých dětí. Vlasy má jak uhel, nenašli byste v nich ani jednu šedinu. Kroutí se jí jako prstýnky.
„Kde´s byla, ty chlípnice?!“ spustila na ni Beta.
„Copak, Kachňori, špatně jsi seděla na vejcích, že ses už nemohla dočkat až přijdu?“
„Heleme se, Pupurka!“ – Liliputka – takhle Erže říkali, protože byla drobounká. „Před chvilkou se do mě pustili chlapi, tak mi teď ještě vynadej ty. Už tady tvrdnu skoro hodinu a ty pořád nikde.“
„Proč bych pospíchala?“ povídá Erža. „Lavička mi nikam neuteče. V klidu jsem se najedla a jsem tady. Upekla jsem buchty, dala jsem si kafe...“
„A to´s mi nemohla aspoň jednu usmolenou buchtu přinést? Lakotnice lakomá!“
„Copak jsem mohla vědět, že by sis dala? Sama říkáš, že buchty nejíš,“ Erža na to.
„No, jen jestli nekecáš,“ spustila Beta. „Beztak´s měla v posteli nějakýho chlápka a proto jdeš tak pozdě. Musel to být pěknej kanec, když tě tak zdržel.“
„Nejsem jak ty, co se válí na nádraží se starým dědkem. Děti tě viděly, jak se olizujete v křoví. Měl na hlavě velkej červenej klobouk s peřím, zrovna takovej, co nosí čerti. Kolik jsi z něj vytáhla?“
„Phe, panečku, co mi to tu ta ženská bude povídat?!“ na to Beta.
„Ále, zmlkni, děti tě viděly. V herně o tom všichni mluvili,“ nepustila ji ke slovu Erža. „No a co, nejsem už sice nejmladší, ale proč bych si taky ještě něco neužila? Je to už dvacet let, co mi starej umřel. Ale nemysli si, ten je ještě fit, je o tři roky mladší než já. Peněz má jak želez. Najím se, napiju a nazdar.“
„No, tak si dej hlavně pozor, aby sis v tom křoví jednou nezapomněla brejle, protože to už by ses odtam asi nedostala.“
Beta se rozesmála.
„Vidíš, to je nápad. On nosí taky brejle. Sundám mu je, stáhnu z něho kalhoty a nechám ho tam.“
Obě se smějí.
Netrvalo to dlouho a objevila se Jolana. Hubená vysoká padesátnice. Romové jí říkají Hura – Struna, protože je tenká jak struna na housle.
„Kde´s byla? Natahovala´s struny na basu?“ zeptala se Beta, jako by to byla pravda.
„Ale prosím tě, ty si hleď svýho. Sama bys teď měla být na nádraží. Čeká tam na tebe ten červenej čert s čapkou. Děti říkaly, že má pěkně napěchovaný kapsy. Točí se tam kolem něj stará Šuki – Sušínka. Asi ti ho přebrala. Teď s ním bude do křoví chodit ona.“
„Žádný strachy, jemu se vyzábliny nelíbí. Chce pořádný macandy, aby bylo za co chytnout, kostitřasky nechce.“

„Viděly jste, Bakro – Beran si koupil nový auto,“ spustila Jolana. „Děti říkaly, že za něj dal víc jak půl milionu.“
„No, to mi řekni, kde na to vzal. Kdybysme si takový auto chtěli koupit my, tak na to budeme šetřit aspoň deset let. A nemohli bysme utratit ani korunu.“
„A to dám ještě ruku do ohně, že se určitě nevydali ze všech peněz. To mi teda řekni, kde na to vzali!“ vrtalo jim hlavou.
„Bakrova žena je velká hospodyně. Muž jí nechodí do hospody, nekouří a ani nehraje automaty tak jako ostatní.“ Zadívala se přitom na Betu. „Ti měli peníze vždycky, nikdy nestrádali. Jejich kluk dělá na faktury, slušně si vydělá. Bakrani se nikdo nevyrovná, od té se máme všechny co učit!“
„Jo, oni můžou mít peníze,“ povídá Beta. „Vždyť se podívej, co mají na talíři. Zadělávaný brambory, zapražený polívky a takový šlichty. Přijď k nám a uvidíš! Jak dostanu peníze, po zemi se nám válí maso, pomeranče, jabka, vylíváme vývary, guláše... „
„No, tak to se máš teda čím chlubit! A jak peníze nemáš, tak ty jabka, pomeranče a ty guláše zase hledáš pod postelí, abys měla co strčit do pusy, co?!“ povídá jí na to Erža. „To si to tam schováváš až nebudeš mít peníze, že? To je tvoje lednička?!“
Beta a Hura na ni jen zíraly.
„Kdo je dobrý hospodář? Ten, kdo umí zacházet s penězma, nestrádá. A ten, kdo nic neumí, tak jen hledí a závidí.“
Beta a Hura vypadaly, jako by jim někdo jednu vrazil. Pochopily, že Erža mluví právě o nich.

překlad Jana Kramářová