Rozhovor s paní Marcelou, ročník 1928, Brno, tazatelka Dana Zajoncová

Mohla byste nám prosím vyprávět o svém životě, tak jak ho vy sama vidíte?
Ano. Tak když jsem byla malá, byla jsem vychovaná u babičky… (pláč) Měla jsem život těžkej. Když jsem měla hlad, babička mi řekla, tady máš krajíc chleba, když mně byla zima, řekla mi, sbírej peříčka, bude z toho peřina. Maminka byla v koncentráku, tatínek si našel jinou ženu, já jsem ji neměla ráda, tak jsem říkala: „Tati, prosím tě, buď ji zažeň, nebo s ní zůstaň, nebo co chceš s ní dělat, ale já ji opravdu…“ Když už jsem byla větší: „Já ji nenávidím, protože máma je v koncentráku, trpí.“ Byla v Osvěčíně (koncentrační tábor Osvětim, Polsko), moje sestra taky… (už pevnějším hlasem) A tak já jsem měla takovej těžkej život. No ale zase potom jsme přišli do Mezilesí tady u Pelhřimova, tak holky mě vzaly do školy, stejně mě to nebavilo…

(část rozhovoru nesrozumitelná)…maringotky. No a teď přišli policajti, tak ti nás vedli z okresu do okresu. Teď nás furt předávali policajtům, ale proč, to nám neřekli proč. Že nás vezou do státního statku. No, místo do státního statku jsme přijeli do Tábora, z Tábora jsme se dostali až do Písku a z Písku jsme se dostali až do tých Let. (paní Marcela byla vězněna v cikánském táboře Lety u Písku od 11. 8. 1942 do 27. 5. 1943) Tam jsem byla 13 roků, život žádnej, jako dítě jsem neměla život, a tam jsem neměla tuplem žádnej život. Sestra potom odtamtud utekla, tu dali do Osvěčína za maminkou, a nás, mě a tatínka a babičku, moji tetu jako Květu, tak nás propustili začátkem nebo koncem třiačtyřicátého roku. No pak se mi narodila holka a bylo mi 16 roků. 2. září se mi narodila a 27. října mi bylo 16 let, tak co jsem měla za dětství, žádný. Jenom starosti a jenom trápení, nic jinýho. No o tu jsem teď přišla (mluví o dceří), teď mně zemřela, tady je pochovaná na centrálce, pětapadesát roků. Tak žádnej život, ani takovej, ani v dětství jsem neměla pěknej život, ani. Akorát teď, že mám jako hezkej byt, že trošku bydlím, jako člověk a že se už nestarám o nic, děti už mám všechny velký, vnoučata jsem vychovala. Já jsem tady měla jednadvacet dětí. A když přijdu na soud, tak říkají, no vy nejste dobrá maminka, ale kdo mě zná, dobrá babička. Já jsem měla deset dětí do svej výchovy, ale soudně, abych na ně brala rodinný přídavky, za komunistů. No teď mám teprva trošku takovej život jako lehčí. A jediná dcera se mě drží, ona (dcera Marie přítomná rozhovoru), potom Věra trošku a jednyho syna mám a mám jich jedenáct těch dětí. Ten aspoň mně zavolá, ten není tady, ten je v Čechách, takovej život já mám teď. Ale vidíte, že jsem se až rozbrečela. (pláč) Na to dětství si vůbec nechci ani vzpomínat, opravdu ne. Ne.

Tak dobře, na to už se nebudeme ptát. A jak to bylo, když jste měla ty děti, jak to pak probíhalo?
Tak měla jsem svoje děti, pak se narodila i holka, mužskýho neměla, tak zase jsem si ji vzala já soudně, Angeliku. Krásná holka, kdybyste viděla, to je krasavice. Pak zase mně přinesla druhýho kluka, taky jsem si ho vzala.

To byly děti vaší dcery?
Ano tady tej (Marie), takže to byly její. Pak mně dala Draha děti, čtyři, to jsem měla Káju, Romana, Anču a Tonku. Ty jsem taky měla soudně, na ty jsem brala já jako peníze. Ale mně hodně pomáhali dřív, tady na výboře. Já jsem brávala za pět tisíc nákup, abych jako měla co jíst, abych už neměla ty starosti a trápení. Ale děti jsem měla všechno urostlý a silný jako ona. (myslí Marii)

A to jste teda kde bydleli, tady v Brně?
V Židenicích jsem měla domek rodinnej, svůj rodinnej domek jsme měli. A když jsem se dala rozvést s manželem, tak on si vzal peníze a strčil mě do bytu. A ten byt jsem vyměnila za větší, protože to bylo dvoupokojový. A tam jsem nechtěla bejt, že tam bylo plno Cikánů, tak jsem to měnila tady za třípokojovej, aby měly děti pohodlí. Vždyť jeden ten kluk, ten vnuk, mně spával ve vaně. On nechtěl s nima spát, že někerej skřípal zubama, někerej chrápal, takže spával ve vaně. Tak co jsem měla dělat? No tak a teď mám čtyřpokojovej byt a žádnej ke mně nejde. A žádnej tady nespí. Té řeknu odpoledne, lehni si, jdi spát, nejde taky, no tak co mám dělat. Ale teď jako už trošku toho klidu, akorát kdybych ty bolesti neměla. Já mám rozpad kostí, artrózu, to je hrozný, takovýdle modráky se po mně dělají. Já nesním, nesmím polívku, já jsem měla 106 kilo a teď jsem strašně zhubla. Kdybych měla polívku a krajíc chleba, tak se z toho lepší najím, než jako z nějakýho masa. Já maso vepřový vůbec nejím a hovězí nekoupím, protože mám z toho strach.

A když jste se rozvedla, tak už jste zůstala svobodná?
Celých pětadvacet let jsem sama. A on už jich měl aspoň deset, můj manžel. Teď taky umřel. Ještě jsem mu šla na pohřeb, ještě jsem mu dala udělat krásnou kytici, ještě ji mám synovi platit.

A váš manžel odkud pocházel?
On byl z Hradce Královýho.

A vy jste původně odkud? br> Já su rodačka z Prostějova, ale furt jsem tady v Brně.

(pokračování příště)