Je pod námi, nasáklá deštěm anebo se občas vlní pod nárazy větru. Zaplňuje prostor, po kterém se dobře šlape. Tráva na každém kroku. Měkká i pichlavá, pokaždé na dosah ruky. Roste mezi vápnem rozpadajících se zdí a plotů, v kamení, uprostřed cesty i mezi odpadky novodobého ghetta. Dá se po ní utíkat do všech stran kdykoliv se člověku zachce, třeba až na samotný konec světa.

Baro drom je cesta, po které se vydala skupina brněnských muzikantů z romského ghetta. Že bude dlouhá, tak jako každá z předchozích, ví ten, kdo se pokouší přežít na okraji naší dobře střežené civilizace. V ústraní velkoměsta na hromadě cihel, rozmočených papírových krabic a změti drátů, jejichž labyrint je stejně tak neuchopitelný jako sám život.
Říkají si Gulo čar, Sladká tráva. Anebo taky Sladká mísa, jestli chcete, pokud jde o pamlsky a vzpomínky na dětství v romské osadě. V jazyce romanes se totiž dobře frázuje a zpěvák se v rytmu pak o to lépe vyzná. Nepřekážejí mu vokály, ani roztahaná skladba vět, jak tomu bývá v češtině. Zkrátka, samá dobře směnitelná aktiva…
„Na zemi není místo, o kterém bych jako Romka mohla říct: To je moje země,“ říká zpěvačka Irena Horváthová, zatímco její temperament a hlasový feeling dokážou strhnout masu diváků ke společnému tanci jako k rituálu dervišů, při kterém dotyk nohou se zemí jen o to víc potvrzuje naše právo ji celým tělem vlastnit. Slovo amaro (náš) je pohyblivý fantom. Stejně tak jako tanec, který je živelný jako práce prstů na strunách kytary, klávesách keyboardu, hladkém povrchu percussion nebo klapkách saxofonu. Kontakt s publikem je bezprostřední. Tak jako nás dokáže vzít s sebou dobrá hudba nejen díky své instrumentální kvalitě, prochází naším tělem až do dna i souzvuk nástrojů a přelévají se v nás od hlavy až k patě barvy jednotlivých slov písní. Že v jejich pozadí se často vychází z melodické škály indické bhairavi, která se v romské vokální tvorbě dodnes užívá, nevědí většinou ani samotní lavutaris, romští hudebníci. Také rytmické spelování slabik spolu s chrlením krátkých skřeků imitujících zvuky tónově odstupňovaných bubínků je druhem indické ústní hudby zvané bol. Spojení s minulostí funguje podvědomě. Spontánní je i propojení elementů hudby bílých, plnících zavedené kategorie funky a pop music, s všudypřítomným pozadím rom soulu. Stejně jako první CD album Baro drom s predikátem Anděl v kategorii world music sousedství s romano voďi (romskou duší) rádo vyhledává, je i letošní CD přírůstek s burleskním názvem Gipsy goes to Hollywood na nastoupené cestě likvidace romských ghett jejím úspěšným završením.
Útěk z jejich dusných uliček do trávy vysoké jako domy, které zeleně světélkují, se podaří jen málokomu. Dirdova rodina je múzická už od samé kolébky a její cesta do světa se také proto vyplatila. Pavel je duší keyboardu, skládá, zpívá a aranžuje, basista Vladimír přejíždí v pulzujícím rytmu dlouhý krk kytary a šéfuje kapele, mladší bratr Libor „obsluhuje“ bicí. Zbývá ještě sedm členů kapely, kteří se jejich kvalitě i co do zpěvu plně vyrovnají.
Říkal-li Louis Armstrong o Kometách Billa Haleyho, že jsou jako jednotlivci skvělí hudebníci, ale neměli by se pouštět pohromadě do světa, je dobré o lidech z kapely Gulo čar poznamenat, že k jejich hudebnímu výkonu by světové renomé určitě nemělo chybět. Jejich nedávný koncert v areálu letního kina na Střeleckém ostrově v Praze přistavěl pár dalších kamenů k pyramidě romské hudební kvality. V životě lidí této kapely jde v tomto směru možná ještě o něco navíc: slovo romipen (romství) je ekvivalentem slova poezie...

Roman Erben