Charitativní organizace se v dnešní době zabývají vším možným, ale základ je pořád stejný: někomu nebo něčemu pomáhat. A já si myslím, že lidé by si pomáhat měli. Bohatí chudým, silnější slabším, zdraví nemocným, chytří hloupím a tak podobně. Já vím, mnoho z vás si řekne, že „já mám svých starostí dost a ještě někomu pomáhat, vždyť mě taky nikdo nepomůže“. Stále se ale najde dost lidí, kteří rádi pomohou, a to je dobře.

Za socialismu byla charita téměř neznámý pojem, vždyť tady žádní bezdomovci a nezaměstnaní nebyli a tělesně postižení byli zavření v ústavech. Vrcholem humanitárních akcí pak byla dobrovolně povinná sbírka pro Vietnam nebo Kubu. Pro lidi se dělalo hodně, ale každý to bral jako samozřejmost. Dnes převažuje názor, že by každý měl být schopný postarat se o sebe sám. Z každého je hned samozvaný odborník na sociální problematiku, který vykřikuje: „Ono se jim nechce dělat, vždyť jen kdyby chtěli.“
Rozhodně se mi nechce věřit, že všech osm procent nezaměstnaných v České republice je líných pracovat a že všichni bezdomovci svůj byt propili. Je obecně známé, jak někteří majitelé nemovitostí dovedou znepříjemnit bydlení nechtěným nájemníkům, kteří pak volí cestu potenciálního bezdomovectví. Diskriminace při přijímaní do zaměstnání se také zdaleka netýká jenom Romů, ale i absolventů bez praxe, starších lidí, žen po mateřské dovolené atd. – o tomto neřádu by se dalo popsat i několik stránek.
Často jsem slyšela: „Přiveďte mi sem sirotka, já mu dám stokorunu, ale nebudu živit lidi okolo.“ (To jest humanitární a sociální pracovníky.) Je sice pravda, že například dárcovské SMS (DMS) by mohly být osvobozeny od daně a poplatku telekomunikačním společnostem. Ale na druhou stranu, kdo pro vás bude pracovat, když ho nezaplatíte? Vrátím se k sirotkovi a stokoruně. Když mu dáte peníze, půjde a koupí si sladkosti. Bude ho bolet břicho a zítra bude mít zase hlad. Kdežto kvalifikovaný člověk mu koupí chleba, aby neumřel hlady, slabikář, aby se naučil číst a zbytek peněz si nechá jako mzdu pro sebe, aby mu mohl dál pomáhat.
Na druhou stranu se dnes opravdu vybírá na všechno. Kolikrát vás při procházce městem na každém rohu někdo osloví s žádostí o příspěvek na prakticky cokoliv. Jeden chce přispět na vegetariány, protože nemají co jíst, druhý na chráněné kytičky, že jich je čím dál tím míň a třetí na chov holandských krav, které budou ekologicky spásat louky v Českém ráji. Každý, kdo chce pomoci, si jistě dobře vybírá, komu pomůže a proč to chce udělat. Někdo má rád zvířátka, a tak si adoptuje nějaké v zoo. Jiný je má ještě radši, a tak je mu milejší poslat peníze na nějaký národní park, než podporovat jejich umírání v kleci. A další člověk má rád zvířata a lidi, a tak pošle peníze na vzdělávání do oblasti, kde se lidé živí odchytem chráněných zvířat.
Česká republika, a tedy i my, její obyvatelé, patří k těm bohatším státům ve světě a z toho vyplývá i povinnost pomáhat jiným. Ano, my opravdu patříme k těm, kteří jsou na tom dobře. A když svým dcerám a synům nechcete koupit džíny z Kenvela („Vždyť stojí jen 1300 Kč!“), protože musíte splácet leasing na nové auto, v podstatě o nic nejde. Vždyť na světě je spousta lidí, kteří nevědí, co dají dětem k jídlu a kam je uloží spát. A právě těmto lidem by se mělo pomáhat nejvíce.
Pomáhejme, protože chceme, a ne proto, že nás k tomu někdo nutí.Vždyť pomáhat si je lidské.

Tatiana Pálová, ter. soc. prac.
společnosti Člověk v tísni