Zpráva o smrti Mgr. Zdeňky Jařabové mě hluboce zasáhla, protože jsem stále věřila, že tato nezvykle statečná žena svůj boj se zákeřnou nemocí vyhraje. Už třeba jen proto, že nepodléhala poraženeckým náladám. S nemocí bojovala tak příkladně racionálně a nejvíce tím, že na ni nemyslela a o to více se věnovala své práci. Přesně tak, jak si neumím představit, že bych to někdy dokázala já. Ona vůbec nepřipouštěla možnost nezdaru léčby, vždy byla tak pozitivní a optimistická. Jen za tato fakta ji nebylo možno neobdivovat. Jenže ono nasazení, s jakým bojovala s nemocí, bylo jen projevem její duchovní síly, energie, jejího založení. Mnohem zásadněji se toto její založení a charakter projevilo v práci pro Romy a s Romy a také v oblasti vysokoškolského vzdělávání.

Zdeňka Jařabová, pedagožka Palackého univerzity v Olomouci, zahájila v roce 1993 Projekt romského vzdělávání. V roce 1997 obdržela zakladatelka projektu za vynikající výsledky své práce cenu Hannah Arendtové. Obsáhlý a široce rozprostřený projekt zahrnoval tři zásadní oblasti, které všechny směřovaly stejným směrem, a to ke zvýšení úspěšnosti romských dětí ve škole a k popularizaci romských dějin a kultury v širší veřejnosti. To vše pro pozvednutí Romů, zlepšení jejich postavení v naší společnosti. Jařabová jako kvalitní pedagog totiž velmi dobře chápala i problémy malých romských žáčků, proto se osobně dlouhé roky angažovala při vzniku a činnosti přípravných ročníků romských mateřských škol. Dobře věděla, že romský žák z mnoha různých důvodů potřebuje něco víc, než mu náš současný školský systém poskytuje. Například to, aby pedagog, který učí romské děti, o nich mnohé znal, byl na jejich výuku kvalitně připraven. A také věděla, že to je nemožné bez znalosti toho, čím Romové prošli, tedy jejich dějin, které toto etnikum formovaly do dnešní podoby. Na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci, kde Jařabová žila, uvedla v život přednáškový romistický cyklus nejprve pro pedagogy, později pro studenty sociologie a andragogiky. Tento cyklus se ukázal natolik smysluplným a potřebným, že funguje dodnes, i když už paní Zdeňka se o něj nemůže starat a vyučovat v něm. Jařabová byla mezi vysokoškolskými učiteli zcela ojedinělou, osvícenou osobností, většina vysokých škol vzdělávajících u nás pedagogy svým studentům zpravidla žádné vzdělávání v oblasti romistiky totiž ani dnes neposkytuje, a tak chrlí nové učitele zcela nepřipravené na výuku romských žáků.
Ale Jařabová neorganizovala jen přednášky, vždy ji zajímaly a zaměstnávaly širší souvislosti romsko-českého soužití. V univerzitním vydavatelství se zasloužila o vydání celé řady zásadních titulů od našich předních odborníků – romistů, etnologů, historiků (například Mileny Hübschmannové, Evy Davidové, Ctibora Nečase).
S magistrou Zdeňkou Jařabovou jsem se poprvé setkala v roce 1995 na odhalení památníku v Letech u Písku. V té době už bojovala s těžkou nemocí, ale bojovala s ní i dalších jedenáct let, statečně a bez fňukání. Obdivuhodně se nenechala zlomit útoky nemoci a stále se snažila být prospěšná. Prosazení přednáškového cyklu pro studenty na Palackého univerzitě bylo projevem jejího osobního hrdinství, kterého dosáhla díky svému pevnému přesvědčení a silné vůli prosadit dobrou věc. Proč dosud na řadě našich univerzit vzdělávajících pedagogy podobný cyklus chybí? Patrně proto, že tyto školy nemají ve svém učitelském sboru osobnost tak vzácných kvalit, jaké měla Zdeňka Jařabová.

Jana Horváthová