Rozhovor s paní Marcelou, ročník 1928, Brno, tazatelka Dana Zajoncová

Üplně od mala?
Ano, od mala.

Vy jste se přistěhovali?
Tatínek byl Olomoučák.

A maminka?
A maminka byla, babička byla jako Italka, ale moje maminka už bývala tady u Tábora, její rodiče teda.

Jak jste se tedy dostali do Brna?
No my jsme byli furt tady.

Ale když říkáte, že Vaši rodiče byli z Hradce, jste říkala?
To byli manželovy rodiče. A maminka jeho byla z rodiny Weisů, to byli německý komedianti, ti měli cirkus právě. A já jsem se mezi ně tak blbě dostala a v životě jsem s cirkusem nejezdila. (směje se).

A jak blbě, jak jste se seznámili?
Oni přijeli sem, a tady měli cirkus na Lesnej. Já jsem už byla jako vdova, mně manžel zemřel, měla jsem tři děti. A prostě jsem mu nějak padla do oka, a zavolali mě na kafe, abych šla, pak jsem si ho vzala. A byla jsem s ním kolik roků, moc roků, móc.

To byl jejich rodinný cirkus?
Jejich, ano. A oni měli jako po svým… ona to dostala babička, jako jeho matka, tak to dostala po svým bratrovi. On měl drezůru medvědů a přišel o život, takže to dostali jako oni. Takovej život jsem měla já.

Takže, jestli jsem to dobře pochopila, to byl Váš druhý manžel?
Druhej, druhej. Poprvý jsem byla jako vdova a teď zase jsem vdova, jako rozvedená. On už umřel po tých pětadvaceti letech.

A podruhé když jste se vdávala, tak Vám bylo kolik let?
Počkejte… v sedmapadesátým roce. Tak to mi bylo ani ne třicet. Bylo mi dvaatřicet, když jsem porodila kluka zase s ním prvního. To je taky jeho dcera toho nebožtíka, tady ta (ukazuje na dceru Marii). Ona je po svým tatínkovi, taky má ráda mužský. (směje se a zakašle) A on zemřel, tak jsem mu jela na pohřeb, už kvůli dětům. Tak sedm dětí jsem s ním měla. Bůh mně to aspoň oplatí z druhej strany, jako budu zdravější, že. A nepomáhá mně to, horší a horší jsem.

Takže děti byly asi to hlavní ve Vašem životě, taková ta hlavní náplň. Nebo ještě bylo něco takového důležitého ve Vašem životě?
No ten rozvod byl pro mě hroznej. Když jsem zůstala sama a v dvoupokojovým bytě, to bylo hrozný, vám řeknu, s těma dětima, když jsme se rozvedli.

Kolik jich bylo?
No kolik jsem jich měla u sebe? Mých sedm, potom jsem měla Káju, Romana, Anču, Tonku, jedenáct.

To byly děti Vašich dětí zase?
Mej dcéry. Třináct, jo. A Angelika a Ládíček, ten taky zemřel. Ty jsem měla na tej Körnerově. Tam jak je Bratislavská. Jednička, tedy to byl byt, ale co to bylo platný. Naproti byl Monopol, restaurace, a vždycky se tam občurávali. Říkám, „ne já tady nebudu“. Tak jsme přidali nějaký peníze dohromady a vyměnili jsme si v Bohunicích na Kurské, tam jsme měli třípokojový byt, a už balkón byl a všechno, takže tam to bylo lepší než tady. A furt jsem barák neměla až teprva teď ten byt tady. Ale zaplať Pánbu, je to moje, jsem si to zaplatila, já jsem měla baráček, tak jsem ho potom prodala.

V těch Židenicích?
Ve Slatině. No, tam si ho vzal můj manžel, ty peníze za Židenice, a ještě si vzal auto krásný, my jsme měli Forda Rexi, nádherný auto. To všechno vzal, ale děti nechtěl, ani platit alimenty nechtěl. To mně dávali jako z národního výboru, a potom on to musel platit na národní výbor zpátky. Mně neplatil, mně neplatil takový tři roky ani korunu. Ale já když jsem šla na národní výbor, tak mně vždycky pomohli, protože věděli, že mám děti v pořádku, řádně do školy chodily, čistý byly, všechno.

Když jsem tady jednou byla, tak tady byla nějaká paní z realitky. Vy ten byt teď měníte?
Ne, já jsem to chtěla vyměnit za menší. Buď jednopokojovej anebo jak je to ty dva pokoje, to „káká“. No a oni za to chtěli moc peněz a já říkám, tak já si dám takovej krásnej velikej byt. Když jsou Vánoce, přijdou ke mně všechny děti, Velikonoce, přijdou akorát na ty svátky a říkám, to ne, to nebudu a se stěhovat nebudu. Buď ho prodám ten byt, dokud budu živá, abych si ho prodala, abych to užila. Vždyť já jsem ještě nebyla ani u rybníka, nikde, jenom vanu vidím a nic jinýho. Já se nikam nedostanu. Zrovna dneska jsem říkala, nic, plavky vyperu a dám je holce, ať je užije, já už nebudu se chodit koupat. A tady s těma modrákama jak pudu, no. Já něco sním a už mám modráky, mám kornatění cév. Život hroznej teda. Hroznej život. Od dětství. Já jsem neměla ani dětství ani stáří pěkný. Víc vám nemůžu říct. Opravdu.

(pokračování příště)