Reaguji na článek pana Ivana Jemelky Snadnější je přece nadávat Knížákovi, uveřejněný v Hospodářských novinách dne 12. 3. 2002. Jemelka tvrdí, že „podstatou problému, soužitím Romů s neromy, se zabýval málokdo. Zatímco prostřednictvím otevřených dopisů, poslaneckých interpelací, článků či prohlášení se rozhořel boj o Knížáka, romská minorita a česká majorita žily vedle sebe jako dříve“. Dovoluji si tvrdit, že soužitím Romů s okolím (nerom je pro mne děsivé prznění jazyka – nenárod?) se zabývali a zabývají početní zástupové, a to nejen u nás, ale v celé Evropě. Naprostá většina dotčených, ať již Romů, či jejich sousedů, však toto netuší. Média se nezabývají zprávami o seminářích vládních projektů (PHARE), doporučeními Rady Evropy, dotačními tituly ministerstev či samospráv. Odpověď na základní otázku, prezentovanou redaktorem Jemelkou: „Potřebují Romové pomoc státu, nebo ne?“ přece již dávno padla, a to jak za vlády Klausovy (Bratinkova zpráva, 1997), tak za vlády sociální demokracie (Koncepce romské integrace, 2000 a 2001). Sociální propad romských komunit je díky historicky odlišnému postavení většiny tohoto etnika takový, že bez zásahu státu dojde z velké části k jeho postupné ghetoizaci, tedy česky k sestěhování do holobytů, a tak ještě k většímu sociálnímu vyloučení. Pokud ředitel Národní galerie prohlásí, že „Židé si s sebou nesou své trauma ze svých dějin daleko silněji než Romové, a přesto jsou schopni sdílet s námi prostor“, uráží tím obviněním z neschopnosti sdílet prostor všechny Romy, mezi nimiž byli a jsou lidé sdílející prostor, sdělní a dělní.
Takovéto výroky jsou skutečně na pováženou. Knížák se totiž staví do role hrdiny, který otevírá tabuizované téma, ale přitom jsou jeho výroky opakováním těch nejběžnějších a bohužel i nejprimitivnějších stereotypů. Tisk je zaplaven strašením pozitivní diskriminací, o níž se prý u nás stále hovoří. Kdo o ní hovoří? Vláda rozhodně ne. Píše-li redaktor Jemelka, že (Romové) „Od státu dostávají relativně štědré sociální dávky. Je to tak správné?“, pak jde o otázku zavádějící, pomíjející fakt toho, že Romové pobírají stejné sociální dávky jako ostatní občané této republiky. Nebo snad existují speciální romské dávky pro Romy? Takovouto otázkou jsou Romové z občanského svazku odsouváni. Proti tomu je nutno křičet. Mlčení již od časů dávných totiž znamená souhlas.
Roman Krištof, ředitel kanceláře Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity