Vždy, když máte snahu, aby se k sobě navzájem Romové a Češi přiblížili, míváte radost i z malých a dílčích úspěchů, kterých dosáhnete. Organizujete přednášky, besedy, pořádáte plesy a přehlídky krásných romských dívek. Zakládáte sdružení, doučujete děti a v době prázdnin s nimi místo dovolené u moře jezdíte na letní tábory. Snažíte se ukázat Romy v jiném světle. Když už máte pocit, že se vám to skutečně daří, přihodí se něco, co vás srazí na kolena a přistanete zpátky na zemi. Usoudíte, že váš úspěch nebyl až tak velký, jak jste si původně myslel a přemýšlíte o smyslu věcí, které děláte.

Mé neteři Anetě jsou čtyři roky a jak už to tak v životě bývá, nejlépe se cítí u dědečka ve Veselí nad Moravou. Je rozmazlována a může si dělat doslova co chce.
Jaro a teplé počasí vytáhlo děti ven na dětská hřiště a ani naše Aneta nezůstala pozadu. Stačila si za tu dobu, co k nám na víkendy jezdí, najít kamarádky. Musím podotknout, že kamarádí jenom s Češkami. O minulém víkendu jsem měl možnost sledovat z našeho okna Anetu s její partou, jak si hrají na dětských prolézačkách před domem. Najednou jsem uviděl, jak k dětem na hřiště přiběhlo několik romských dětí. Atmosféra ožila hlasitějším a živějším projevem romských dětí. Pozoroval jsem, jak se všechny české děti seběhly a daly se hromadně na úprk. Až byly v dostatečně velké vzdálenosti od hřiště, začaly pokřikovat a romským dětem nadávat. Nejvíce mne překvapila svým postojem Aneta, která se přidala k českým dětem.
Myslel jsem si, že jsme odvedli kus práce v našem občanském sdružení a že jsme v našem městě už ukázali Čechům naše kladné vlastnosti. Děti z dětského hřiště mne usadily a přesvědčily o opaku. Vždyť děti jsou jen děti a ten odpor k romským dětem, kterého jsem byl svědkem, musely získat doma od rodičů.
Alojz Vašek