Nedávno obdržela redakce Romano hangos dopis od paní Štefánie Lorándové z Prahy, který obsahoval reakci na článek paní Zlaty Kufnerové Nepěstovat rasismus naruby! zveřejněný listem Národní osvobození, číslo 3 z ledna 2002. Výtky paní Lonrándové považuji za oprávněné. Ráda bych vás s nimi seznámila prostřednictvím citací nejen z její reakce, ale i ze samotného článku, který se stal terčem její kritiky, a z následné reakce šéfredaktora Národního osvobození Milana Gruse; a mých poznámek.

„Slovo rasismus se dnes skloňuje písemně i ústně, stalo se módou, připomíná kampaň, ba hysterii a myšlenkový stereotyp, který se zmocnil sdělovacích prostředků. (…) A protože se dnes již stalo jistým klišé, že novináři i politikové jednak označují negativní vztah k Romům paušálně za rasismus, jednak jej přirovnávají k antisemitismu, je načase otevřeně poukázat na jistou povrchnost a zjednodušenost takových názorů. V čem tkví? I když nelze popřít, že určité procento Čechů má rasistické sklony, což nejlépe dokládají nově založené ultrapravicové strany a hnutí, odpor vůči Židům a odpor vůči Romům je u nich motivován zcela protikladnými pocity. Zatímco averze k Židům je vesměs spíš nenávistí či závistí vůči schopným a úspěšným, je to podvědomý či vědomý strach z konkurence, averze vůči Romům je u převážné většiny Čechů odporem ke spoluobčanům neschopným, zaostalým, nepřizpůsobivým, ba ve své většině příživnickým.“
Pisatelka Zlata Kufnerová má dozajista pravdu, když tvrdí, že i slovo rasismus se díky častému, leckdy nemístnému a nesprávnému používání dostalo do slovní zásoby, která se v médiích často používá pro označování neodpovídajících skutečností. Výraz tak nabyl hodnoty slovního a společenského klišé. Od této dost vágní definice „paušalizovaného“ používání rasismu coby lexikální jednotky ve své argumentaci však náhle přistupuje k velmi konkrétním příkladům toho, v jakých místech a u kterých skupin se u nás rasismus vyskytuje, přičemž sama paušalizuje jednak rasisticky motivované ideologie brojící proti Židům a Romům, které velice často žádnými ideologiemi nejsou, jednak paušalizuje názor většiny Čechů. Ráda bych se paní Kufnerové zeptala, kde měla možnost obeznámit se s podstatou ideologií ultrapravicových stran a hnutí do té míry, že může označit jejich averzi vůči Židům vesměs za „závist vůči schopným a úspěšným“, za „podvědomý či vědomý strach z konkurence“. Vždyť žijeme v době, která už nezná úspěšných židovských obchodníků, podnikatelů či bankéřů, které rozprášila a zničila nejen druhá světová válka, ale i poúnorové komunistické znárodňování. Chtěla bych se jí také otázat, kde bych v článku našla předěl mezi jí interpretovanými názory většiny (ať už společenské či ultrapravicové) a jejími vlastními stanovisky. Mám však za to, že příklady, kterých užila, ať už byly jejími názory či ne, měly „pouze“ posloužit jako důkaz pravdivosti jejího tvrzení o nesprávném používání slova rasismus v situacích, kde se o rasismus „vůbec nejedná“, viz „odpor převážné většiny Čechů ke spoluobčanům neschopným, zaostalým, nepřizpůsobivým, ba ve své většině příživnickým“. Zajímá mne, jakým způsobem došla paní pisatelka k tomuto stereotypnímu, paušalizujícímu a rasisticky motivovanému nahlížení na většinu Romů. Zná sama většinu Romů? Jak tuto „příživnickou většinu“ identifikuje? Pokud ne podle barvy pleti, vlasů či očí, spadalo by do ní i velké procento etnických Čechů. Konečně bych se paní Kufnerové ráda zeptala na stejnou otázku jako paní Lorándová: „Přiznáváte, že značná část obyvatelstva má k Romům negativní vztah, že určité procento Čechů má rasistické sklony, ale že to nelze kvalifikovat jako rasismus. Jako co tedy?“
Paní Lorándová uvádí ve své pádné reakci příklad Českého Krumlova, notoricky známého města, kde se soužití majority a minority (minority a majority) nesetkalo prakticky s žádnými problémy. Cituji z dopisu paní Lorándové: „Existuje české přísloví ´jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.´ V Českém Krumlově problémy nejsou. Domníváte se, že tam zázrakem došlo k jakémusi výběru a že tam nepřišli ti neschopní, zaostalí, nepřizpůsobiví a příživničtí Romové, jak je charakterizujete? Myslím, že mnohem spíš začala reprezentace města do lesa volat poněkud jinak, než jinde.“
Mám pocit, že i paní Lorándová porozuměla onomu latentně rasistickému podtextu, který jen podtrhuje následující odstavec článku pisatelky Kufnerové:
„U většiny národa (s výjimkou zmíněných extremistů) tuto averzi proto ani nelze kvalifikovat jako rasismus. Kdyby totiž měla rasistické podhoubí, měli by Češi stejně negativní postoj k Vietnamcům, Číňanům, Korejcům, Japoncům, Indům a dalším nebělošským etnikům, což jednoznačně tvrdit nelze. A také je nerozumné neustále se sebemrskačsky obviňovat z xenofobie, neboť mezi Čechy určitě není větší xenofobie než mezi ostatními Evropany.“
Napadá mne další otázka. Svědčí jakákoli míra xenofobie o něčem pozitivním? Jak je možné, že paní Kufnerová srovnává tuto míru s ostatními evropskými státy? Vždyť i tam je xenofobie považována za společenskou zhoubu, rovněž pak rasismus. Jakékoli srovnávání na bázi „více či méně“ je v případě rasismu a xenofobie naprosto mylné a to, že si ta či ona instituce či vláda přizná, že zde rasismus je, není nic sebemrskačského. Kde bere paní pisatelka takovou jistotu?
Podobně jistá si je paní Kufnerová i tím, že rasově motivovaná vražda Oty Absolona, ke které došlo minulé léto ve Svitavách, je stejně odporná „jako kterákoli vražda motivovaná čímkoli. A hle, příčinliví novináři začali volat po přísnějším trestu pro vraha, jako by rasová vražda byla zvrácenější a hrůznější než třeba vražda loupežná, a kritizovali politiky, že se nezúčastnili pohřbu oběti. Proč by měli? A proč by se pak neměli účastnit třeba i pohřbu nějaké staré paní, kterou někdo umlátil pro pár set korun?“
Ano, samozřejmě se v obou případech jedná o „zmaření života nevinného člověka a občana“, jak tvrdí Zlata Kufnerová. Paní Lorándová však briskně a bystře reaguje na nedostatek humánního cítění, který v tomto i jiném místě analyzovaného článku jeho pisatelka Kufnerová projevila:
„Přiznáváte, že vražda Roma Oty Absolona byla rasově motivovaná a odporná ´jako kterákoli jiná vražda, motivovaná čímkoli´a kritizujete, že se jí věnuje víc pozornosti než např. vraždě z hmotných pohnutek. Opravdu nevíte proč? Ta rasově motivovaná je totiž příznakem nemocné společnosti. To by mělo být zejména po řádění nacismu známo.“
Paní Kufnerová uzavírá svou pseudofilozofickou polemiku o přenesených významech rasismu touto větou: „Je tedy načase nazývat věci pravým jménem a nepěstovat rasismus naruby.“ Osobně mám však takový neblahý pocit, že v případě příspěvku paní Kufnerové jedná spíše než o souvislou úvahu, kde se logické uvažování kloubí s citem o jakési plácnutí do vody, o jakousi exhibici verbálních a jazykových dovedností zmíněné autorky, svědčících však o naprosté neznalosti diskutovaného tématu. Sama navíc svým slovním projevem navazuje na jí kritizovanou tendenci politiků a novinářů paušalizovat názory či jisté výseče slovní zásoby a činit z nich tak slovní klišé, oproštěná od jednoznačné vazby slov na realitu.
Paní Lorándová však uzavírá svou reakci nadčasovým pohledem do nedávné minulosti, který má co říct i dnešním generacím mladých lidí a politiků, snad i paní Kufnerové:
„Kritizujete, že je té snahy mnoho. (Ve prospěch Romů, poznámka redakce.) Vzpomínám na svou návštěvu tehdy Západního Německa. Chodily jsme po Saarbrückenu a každou chvíli jsme narazily na pietně udržovaný nápis ´Zde stála synagoga, zničená nacisty za křišťálové noci´. Anebo: ´Zde stála socha básníka Heinricha Heina, odstraněna za nacistické hrůzovlády.´ Až jsem své německé přítelkyni řekla, není-li toho až moc. Načež ona: ´Toho nikdy nemůže být dost.´ Nejen v Německu.“
Cítím, že jsme společnými silami nachytaly paní Kufnerovou na hruškách. Jen škoda, že se redakce Národního osvobození zmohla jen na to, že v soukromém dopise paní Lorándové uznala vlastní chybu, „že jsme názor paní Z. Kufnerové zařadili do rubriky ČTENÁŘI.“ Šéfredaktor Milan Grus však odmítl zveřejnit reakci paní Lorándové s tím, že „by velmi pravděpodobně došlo k velké výměně názorů ve specifické oblasti, o níž nemáme (redakce NO, poznámka redakce) dost informací. (…) Nejsme proti diskusi, proti výměně názorů,“ pokračuje dál pan Grus, „ale nemůžeme diskutovat o všech problémech naší společnosti, zejména ne o těch, která nemáme dobře zmapované.“
Končím „pro změnu“ otázkou: proč se Národní osvobození vůbec vyjadřuje k tématu rasismu a rasové perzekuce, pokud jej nemá dobře zmapované? Jak je možné, že při otevřeném přiznání, že redakce není s tímto společenským problémem obeznámena (jejich parketou je „I. a II.odboj“), si toto periodikum dovolí otisknout nefundovaný příspěvek, který může kohokoli poškodit, obzvlášť pak, pokud kvůli autorově dezinformovanosti dochází ke zkreslení skutečnosti a mnohým faktickým nepřesnostem. I pan šéfredaktor je přesvědčen, že „Romové nejsou u nás organizováni – nevím ani o jednom, jediném případu – takže o jejich pronásledování nejsme bezprostředně informováni a naše poznatky jsou odvozeny jen ze zpráv jiných sdělovacích prostředků.“
Jana Kabeláčová