Již několik (tý)dnů po oficiálním skončení olympijských her v Salt Lake City, které mohl každý sledovat na obrazovkách České televize takřka nepřetržitě, a díky nimž nejeden hokejový fanda přestal na více než týden chodit do školy, jsem si při procházce Brnem všimla, že výlohy mnohých knihkupectví se pyšní fotografickou publikací z tohoto unikátního festivalu všech tradičních i netradičních zimních sportů. Fotografie novopečeného českého olympionika Aleše Valenty, kterou najdete na přebalu knihy, evokuje onen moment opojení, kdy se českému akrobatickému lyžování dostalo nejvyšší možné odměny a pocty z rukou olympijských rozhodčích.

Zimní olympijské hry 2002 jsem nesledovala nijak bedlivě. V drtivé většině pro mě podobné komerční události, včetně slavnostních zahájení a ukončení, představují okázalé přehlídky sportovních dovedností mladých a krásných lidí ze všech koutů světa. Oděni do nejdražších sportovních dresů a kombinéz za finanční podpory nejbohatších světových firem i nejchudších států světa předvádějí mnohdy nevídané, neslýchané a lidskému tělu nepřirozené výkony. Ne všichni lidé jsou mladí, krásní a mrštní jako olympijští sportovci. Na druhou stranu všechna čest nedopujícím se sportovcům, kteří jdou mladým generacím za daleko lepší příklad, obzvlášť pak ve srovnání s bojovníky, kulturisty, teroristy a nájemnými vrahy z nejrůznějších akčních filmů či s postavami padouchů z tolik populárních telenovel.
V úterý večer jsem v rámci televizního pořadu „21“ shlédla interview s českou lyžařkou paralympioničkou Kateřinou Teplou, která na právě skončené paralympiádě vybojovala několik medailí. (Myslím byly dvě.) Z rozhovoru o průběhu a výsledcích těchto olympijských her pro tělesně postižené sportovce a sportovkyně, kterým se navzdory vysoké úspěšnosti nedostalo takové mediální publicity, reklamy ani pozornosti ze strany diváků jako olympiádě „normální“, vyplynulo několik závažných a zarážejících skutečností. Handicapovaní vítězové nejsou kupříkladu odměňováni zdaleka tak vysokou finanční částkou (tuším, že odměna pro postižené činí sedmdesát tisíc korun oproti několikanásobně vyšší odměně pro nepostižené). Na podobná sportovní klání se navíc postižení sportovci ve většině případů nemohou kvůli nedostatku finančních prostředků dostatečně (a dobře) připravit a dokonce coby normální pracující musí žádat zaměstnavatele o několikatýdenní dovolenou. To se však „normálních“ sportovců, nehandicapovaných, leckdy se dopujících profesionálů, netýká.
Čeští paralympionici se dle mého názoru bohužel nikdy nedočkají finanční podpory, reklamy či popularity srovnatelné s popularitou olympioniků. Přestože je v dnešní době většina budov včetně škol bezbariérových či alespoň vybavených výtahy a nájezdy pro vozíčkáře a městská doprava ve velkých českých městech disponuje autobusy pro handicapované cestující, postižení, ať už tělesně, zrakově či jinak, jsou naší společností stále ještě značně stigmatizováni a odsouváni na její nejzazší okraj. Ze sportovních výkonů postižených, které osobně považuji za bravurní a obdivuhodné důkazy lidské píle, víry, síly vůle, odhodlání a bezmezné vynalézavosti hodné odměny a oslavy, televize i ostatní média činí druhořadou záležitost. To se nakonec promítne nejen na počtu diváků sledujících televizní přenosy a celkovém veřejném mínění, ale i na počtu sponzorů financujících jednak jejich úžasné snažení překonat veškeré fyzické překážky, jež jim nastražil do cesty osud, jednak samotné peněžní ohodnocení za medailové umístění.
Toho večera po shlédnutí rozhovoru, díky němuž jsem se mimo jiné z úst medailové paralympioničky dozvěděla i to, že publikum z japonského Nagana přálo postiženým daleko víc než publikum v americkém Salt Lake City, jsem hodně přemýšlela. Došla jsem k závěru, ke kterému jsem v minulosti došla už několikrát: lhostejnost je hrozná zhouba. Lhostejnost k osudům ostatních lidí, kteří jsou na tom v životě jinak či hůře než my, je zdrojem spousty negativních společenských jevů, mezi které patří kromě rasově motivované diskriminace různých etnik ze strany majority i diskriminace postižených lidí, a to opět ze strany majority. V tomto případě se však nejedná o majoritu etnickou, o jakousi etnickou normu, ale o majoritu tělesně nepostiženou, tedy „normální“ a zdravou. Ve jmenování dalších společenských norem, které samotnou podstatou své normálnosti stanovují nenormálnost všeho odlišného, bychom mohli pokračovat prakticky donekonečna. Ono se vždy něco najde, zvlášť v našich českých a moravských luzích a hájích, kde se většina jejich obyvatel stará pouze sama o sebe, o svou vlastní rodnou hroudu a k ostatním zůstává chladně lhostejná.
Jana Kabeláčová