Příběh se odehrál na sklonku války ve vesnici v okrese Rožňava na jihovýchodě Slovenska u maďarských hranic. Vesnici několikrát denně ostřelovali, domky tam byly postavené z válců, to je nepálená hlína. Když začala houkat siréna, všichni jsme začali utíkat, dospělí popadli malé děti, ty větší běžely samy rovnou k lesu, kde jsme se vždy ukrývali. Němci byli na vysokém kopci nebo skále a stříleli po běžících. Strýc křikl, abychom zalehli a plazili se k lesu. Kulky kolem nás svištěly, nebylo to nic příjemného, děti se bály a plakaly.

Jednoho dne teta Aranka vařila tradiční jídlo tohoto kraje takzvané bolky (plněné bramborové knedlíky), když v tom začala houkat siréna. Aby zachránila jídlo, vzala ho tak, jak bylo vařící z plotny do kusu látky na záda a utíkala. Cestou, jak běžela, ji hrnec pálil do zad, ona byla vždy od rány, tak si alespoň ulevovala nadávkami, fašouny zmlátit, posekat atd., co krok to nadávka. Ještě hůře si ulevovala, když jí vařící voda cákala na záda. Bylo to i v takové hrozné době dost komické, ještě dlouho potom měla záda spálená. Když jsme se konečně dostali do lesa, byli jsme tam ukryti dost dlouho. Vše se utišilo a my jsme se vraceli zpět do vesnice, hrnec s jídlem zatím vychladl a tetě se šlo lépe.
Po válce, když jsme ji potkali, jsme ji škádlili tím, že jsme se jí ptali, kdy bude vařit bolky.
Lucie P., 16 let, Praha
(Z knihy: Co mi doma vyprávěli. Rodinné příběhy Romů z druhé světové války vyprávěné romskými dětmi. R-Mosty, Praha 2001.)