Z jaké země člověk pochází nebo k jaké národnosti se hlásí, můžeme poznat podle rysů obličeje, barvy pleti nebo řeči. Ale také tradiční zvyky a obyčeje hodně prozradí o životě národa. Pro každý národ jsou jiné – typické. Vždyť i historici při svém bádání čerpají informace z různých zvyklostí, které provázejí život určitého národa.

Romové jsou národem, který si hodně zakládá na svých tradicích a také je dodržuje. Nechci však psát o zvycích, které provázejí vánoční, velikonoční nebo jiné svátky v roce. Nechci psát ani o olašských Romech, kteří si snad jako jediní Romové v naší zemi uchovali své tradiční zvyky v původní formě. Chci psát o zvyku, který se ustálil v naší rodině: všichni se scházíme jednou za měsíc při společném jídle. Už od samotného rána se těšíme na pozdní odpoledne, kdy vše vypukne. Scházíme se svátečně naladěni buď u mne doma nebo u bratra.
Počátek této tradice se datuje od mého raného dětství. Bylo nás sedm dětí, a tak u nás nikdy smutno nebylo. Už jako malí jsme se všichni těšili na dvanáctý den v měsíci. My kluci jsme byli vždy toho dne o trochu hodnější než jindy a hned po snídani jsme pomohli sestrám s úklidem. Matka se kolem jedenácté hodiny oblékla svátečněji než jindy, odešla do města a vracela se s úsměvem na rtech. Nechápal jsem tenkrát proč. Všichni jsme na ni čekali s takovým napětím, že jsme snad v ten den ani neobědvali. Nebudu už dále napínat toho, kdo ještě pořád netuší, proč byl ten jeden den pro nás svátkem. Otec měl výplatu a matka (asi jako jediná Romka ve městě) mohla jeho peníze převzít. Nakoupila drobnosti (nemyslím tím sladkosti, na ty jsme nebyli zvyklí a ani jsme po nich netoužili). Velkou pochoutkou pro nás byl kabanos s chlebem. Na tento okamžik, kdy celá rodina zasedla u jednoho stolu a všichni si brali jen tak do ruky ještě horký kus uzeniny, jsme nikdy nezapomněli. Jenom ten kabanos už není co býval. V prodejnách mají jenom kabanos jemný, český, a ten my s bratrem nemůžeme ani cítit. Snažíme se tuto tradici dále udržovat a dokonce jsme ji částečně vylepšili. Přidali jsme si ke kabanosu s chlebem vypálené švestky ve skle. Díky této tradici vítáme především možnost si popovídat, navzájem si postěžovat na život nebo se třeba spolu zasmát. Nikdy mezi námi nechybí otec: ten vždy po jídle vzpomíná na staré časy a na to, jaké rozumy dostával od svých rodičů on. Tento den je pro nás všechny zvláštní a sváteční.
Postřehl jsem, že ze života Romů již zmizela ta dřívější pohoda a klid. Kolem sebe vidím jen spěch, závist a honbu za penězi. Čím dál více splýváme s okolním prostředím. Už se neumíme ani zastavit a v klidu posedět s přáteli. Současní Romové už neumí vychutnávat život – a to jsme tím byli v minulosti proslulí.
Alojz Vašek