„Bylo mi devatenáct let, začala druhá světová válka. Byl jsem čerstvě ženatý, zamilovaný mladík. Slovo válka jsem nikdy neslyšel. Rozhodl jsem se stát partyzánem a bojovat proti fašistům.
Vzpomínám si, jak jsem byl hrdý, že já, Rom, partyzán budu bojovat po boku s bílými proti neprávu a utrpení nevinného národa. Nikdy nezapomenu, co jsem prožil a viděl, jaké hrůzy a likvidace se dopouštěli fašisté na romském národu.

Byl jsem svědkem, jak celé rodiny postavili před dům spolu s dětmi a beze slova je všechny postříleli. Také si pamatuji, jak v pozdních hodinách, když Romové spali, jim Němci podpálili dům a rodiče vyběhli s dětmi ven, aby je ochránili. Tehdy fašouni stříleli první do dětí se smíchem na tvářích a pak vyvraždili celou rodinu.
Také se stávalo, že němečtí vojáci oslavovali, tehdy přišli do domu k Romům, kde bydlel hudebník, všichni včetně dětí museli vstát, otec musel hrát na housle, děti tancovat a Němci se bavili a popíjeli alkohol. Nakonec znásilnili ženu a celou rodinu postříleli. Chovali se hůře než dravá zvěř.“
V malé dědině poblíž Mikuláše bojoval strýček spolu s ruskými partyzány.
„Byla strašná zima, sníh dosahoval až po kolena. Romové žili daleko u lesa a já se k nim dostal na lyžích. Upozornil jsem je, že během hodiny je s partyzány osvobodíme, ať se připraví, obléknou své děti, vezmou jen to nejdůležitější, hlavně jídlo a teplé oblečení. Opravdu se nám povedlo je odvést do úkrytu v lese. Celý les jsme obklíčili a čekali na Němce. Nastal večer, byla hustá mlha a Němci se řítili na koních a každý měl kanystr plný benzínu. Potichoučku se blížili k chatrčím, vše kolem polévali benzínem a podpálili. Byla to hrůza. Chatrče hořely jako papír. Němci se rozzuřili, když zjistili, že chatrče jsou prázdné, tak začali střílet do vzduchu. My, partyzáni, jsme však stříleli do nich. Hodně Němců jsme postříleli, ale padlo i hodně mých kamarádů. Já jsem tam byl také raněn, měl jsem prostřelenou pravou lopatku.“
Strýček ležel v nemocnici v Ružomberku. Když byl propuštěn z nemocnice, odveleli ho do Prešova a táhli na Vrútky, tam bojovali proti Němcům. Měl smůlu, zajali ho a poslali transportem do pracovního tábora v Německu do města Rudolfstadt.
„Viděl jsem na vlastní oči, jak romské matky se nebály Němcům postavit a bránit své děti, když je chtěli rozdělit. Většinou je ale všechny postříleli. Denně v dolech umíralo šest až deset lidí. Umírali hlady. Vzpomínám si na hrůzostrašný zážitek. Přišli jsme z dolu smrtelně unaveni, zbiti, špinaví a hladoví. Dostali jsme trochu jídla, byla to nějaká sekaná, v tom se objevil fašoun a s úsměvem se zeptal, kdo se chce vykoupat. Jako bychom se zbláznili, řvali jsme jeden přes druhého já, já! Německý důstojník se v tom hrozně rozčílil a začal zuřivě řvát, že všichni nemůžeme jít, kdo by potom pracoval v dolech. Nerozuměli jsme mu. Bez rozmýšlení ukázal na šest lidí. Dostali ručník a mýdlo, všichni jsme jim záviděli. Doufali jsme, že zítra budeme ti šťastní my, a konečně se umyjeme. Šest šťastných odešlo s fašounem do vedlejší místnosti, kde, jak jsme se později dozvěděli, stoupli pouze na práh a už se nikdy nevrátili. Spadli přímo do plynové komory.
Já měl velké štěstí, byl jsem mladý a silný. Velkou víru v boha a stále plnou hlavu naděje a ideálů na lepší život, který jsem slíbil Mariánce. Přes všechna utrpení jsem věřil, že se vrátím živ a zdráv a skutečně jsem se vrátil v roce 1946 domů, do rodné vesničky ke své rodině. Poznamenán válkou a ztrátou mnoha svých známých a příbuzných.
Jsem už starý člověk, mnoho věcí jsem už zapomněl, ale na tyto hrůzy zapomenout nelze,“ končí své vyprávění strýček.
Renata Č., 12 let, Brno
(Z knihy: Co mi doma vyprávěli. Rodinné příběhy Romů z druhé světové války vyprávěné romskými dětmi. R-Mosty, Praha 2001.)