Jako jediná romská rodina ve městě jsme na tehdejší poměry bydleli v hezkém bytě na velkém sídlišti. Otec byl zaměstnán u ČSD a matka se měla co ohánět, aby se o nás sedm dětí dobře postarala.
Už coby malému dítěti mně hodně vadilo, že se mi ve škole posmívají a nadávají do „cigánů“. Co jsem se naplakal v šesti, sedmi letech, když si ze mne spolužáci dělali legraci.

Mladší bratr, rodinný mazánek, měl na rozdíl ode mne výhodu v tom, že jemu ve škole nadávali jenom do „cigánů“. Na mě pokřikovali „černoušek bubu má černou hubu“ – pro mou tmavší pleť. Bohužel jsem si v té době neměl komu postěžovat, otec byl věčně v práci a mazánkovy problémy ve škole se doma řešily přednostně. Za to, že jsem byl jiný než ostatní děti, jsem se styděl, proto jsem se snažil ve škole aspoň dobře učit a doufal, že tím si získám kamarády. Někteří spolužáci se mi po čase přestali posmívat a nadávat mi, protože chtěli ode mě ve škole při vyučování opisovat.
S přibývajícími lety jsem přibýval i na váze a výšce. V deseti letech jsem své spolužáky o hodně přerostl. Nikdo z celé školy si již nedovolil ze mne nebo z mého bratra dělat si legraci, nebo se nad nás povyšovat.
Až do revoluce jsem žil z velké části v gadžovském kruhu kamarádů a přítelkyň. Do první Romky jsem se zamiloval až po vojně.Všechny konflikty související s tím, že jsem Cigán, jsem řešil ručně a stručně.
Dnes jsem již v pokročilejším věku a navíc těch kilogramů za tu dobu hodně přibylo. Když se dostanu do konfliktu jen proto, že jsem Rom, snažím se ze všeho vykecat. Původně jsem se ale nechtěl zpovídat ze svých hříchů školních let. Chtěl jsem jen říct, že dnes již nemám potřebu vyjadřovat se k nějakým rasistickým urážkám a pomluvám. Dnes jsem již hrdý na to, že jsem Rom a mé chování tomu také odpovídá.
Alojz Vašek