„Narodila jsem se roku 1918 a su stará jako naše republika. Pocházím z jižní Moravy, z malé vesničky Hrotovice v okrese Třebíč, kam mne, mého bratra a sestru přivezli rodiče z Vídně, kde jsem se narodila. Byli jsme chudí, tatínek pracoval jako krejčí a maminka se starala o domeček, na který jsme horko těžko našetřili. Protože jsme dlouho neměli peníze, připadla na stavbu domku až poslední parcela v Hrotovicích směrem na Jaroměřice. Za nama byly veliké lány pšenice a žita a naproti přes ulicu nádherná kaštanová alej asi půl kilometru dlóhá, která každé jaro nádherně kvetla, a rok co rok tam dojížděli Cikáni. Měli tentýž povoz, který jsem viděla na výstavě v romském muzeu, ale jejich měl plachtu. Tam blízko byl veliké stoh jednoho statkáře, oni si tam vždycky došli pro čerstvou slámu, kterou si čistě vystlali vůz a také pod vozem. Někteří spali ve voze a někteří pod ním.

Když Cikáni přijeli, všichni sósedi zamykali svůj forhóz, ale my měli jenom vrátka, která nešla zamykat. Maminka z nich nikdy neměla strach jako naši bohatší sósedi. Romové k nám chodili na dvůr pro vodu. Nikdy se nám nic neztratilo a to po dvoře volně běhaly slepice. Romové chodili za mým tatínkem do dílny. Jednou k nám jeden Cikán přišel prodat nádherné starodávné hósle a otec je pro bratra kópil. Romové se neustále pohybovali v okolí svého povozu, ale mohli tam zůstat pouze do 24 hodin, jinak by přišel četník a vyhnal by je. To by je ponižovalo, a proto po dni odjížděli.
Jednou před Vánocima přišly dvě Cigánky s velikém hrncem, byly rozčilené a prosily maminku, aby jim zehřila vodu, protože tam jedna žena rodí. To bylo asi v roce 1938, těsně před Hitlerem. Maminka jim ještě dala zabíjačku, protože jsme týden před Vánocima zabíjeli prasátko. Honem jim zatopila v kamnech a dávala jim rady, ale ony říkaly, že se u nich stále rodí. Poděkovaly jí za tu zabijačku a jak byla maminka chudá, tak šla a dala jim ještě prostěradlo. Pak se tam šla za dva dny podívat. Uviděla krásné miminko, tak klepla slepicu a přinesla jim ji. V zimě slepice nesnášely, a tak nám ani nechyběla. Maminka věděla, že když k nim bude slušná, tak i oni budou.
Výstava Paměti romských žen byla moc pěkná, jen si myslím, že měla malou reklamu. Málo lidí o tem vědělo. Ptala jsem se svých známých a nikdo o tem nevěděl. Mrzelo mě to, protože tato výstava byla velice poučná i pro mne. Vím, že je mezi lidmi velká nenávist k Romům. Podobné společenské události se proto musejí více propagovat v médiích. Lidé o Romech mluví špatně a neví o nich vůbec nic, ani o jejich způsobu života. Je to především z malé informovanosti a neochoty se dozvědět více. Nedávno jsem jela v plném trolejbuse a přistoupily čtyři slušně oblečené romské dívky ve věku 14-15 let. Byly uchichtané stejně jako naše holky v tomto věku. Babka, bohužel stará jako já, si k sobě okatě tiskla kabelku. Když Romky vystoupily, nahlas řekla: Ksindl jeden, potřebovaly by pozabíjet. To víte, hned jsem se do ní pustila a zeptala jsem se, proč by je chtěla pozabíjat, když jsou to takoví veselí, zajímaví a hezcí lidé. Bydlím nedaleko jedné základní školy a ze své zkušenosti vím, jak si naše děti sprostě nadávají. A vy o nich mluvíte jako o slušných českých dětech! Řekla jsem jí, mluvila jsem o tem nahlas. Když jsem vystupovala, odplivla si přede mnou, a tak jsem jí řekla, že je chudák na rozum. Bylo mi z toho smutno, protože ta děvčata byla opravdu moc krásná. Cítím, že je česká společnost strašně netolerantní a nese v sobě hrozné předsudky vůči jinakosti.
Podobným lidem bych doporučila, aby se prošli po Bratislavské ulici, kde sídlí Muzeum romské kultury a prohlédli si nejen krásné platany, které se tam majestátně tyčí, ale i štít budovy muzea. Ta malba je nádherná a když jsem odcházela z výstavy, ohlédla jsem se a nesla jsem si domů krásnou vzpomínku na dětství, kterou ve mně vyvolal pohled na romský povoz, i uklidňující dojem z krásné volby barev, kterou se štít muzea pyšní. Spousta lidí by se pod těmi stromy mohla zamyslet nad myšlenkou malby, nad romskou cestou ke slunci, která mimo jiné znamená i to, že je mezi Romy hodně šikovných, kvalitních a jedinečných lidí.“
Anna Vlčková
(Ústní vyprávění zaznamenala a přepsala v autentické podobě Jana Kabeláčová.)