O lidských právech jsem v uplynulých dvou či třech letech mluvila v rámci činnosti Amnesty International s nepřeberným množstvím mladých lidí ze základních a středních škol. A přestože se besedy velmi často vydařily, netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že na žádné z těchto besed jsem za celou dobu nepotkala jediného Roma či Romku.

Po pravdě řečeno, při všech našich společných diskusích a hrách mi vždy značně chyběl jistý element „jinakosti“, odlišný od elementu „českého“.
Chyběla mi jiná životní zkušenost, jiný náhled na svět i životní energie a bezprostřednost, kterou vycítím pokaždé, když jdu po Bratislavské (ulice v Brně, pozn. red.) a zahlédnu skupinku hrajících si (nejen) romských dětí.
Aby bylo toto „bíle místo“ na mapě českých škol alespoň částečně vyplněno a aby měly romské i ostatní děti ze zvláštních škol možnost dozvědět se něco o lidských právech, rozhodla jsem se navštívit některou z brněnských zvláštních škol, kde je romských dětí bohužel nejvíc, a popovídat si s nimi o věcech tížících celou českou společnost.
Jako první jsem za laskavé pomoci pana Karla Holomka a paní Ireny Bagárové ze Společenství Romů na Moravě oslovila velice vstřícné ředitelství Zvláštní školy na Štolcově ulici, kde jsem hned po první hodině náslechu pochopila, že práce s žáky této školy bude sice náročná, nicméně zajímavá, dynamická a navíc „jiná“.
Během první dvouhodinové besedy se děti projevily jako energické a spontánní, jako děti, které otevřeně sdílejí své myšlenky, nápady a zkušenosti, jež jsou leckdy poznamenanější, a tím pádem bohatší, než si kdokoli ze základní či střední školy dokáže představit.
Na této zvláštní škole jsem zatím byla třikrát. Z jedné besedy, během níž mají žáci možnost výtvarně se projevit, se vždy staly besedy tři či čtyři, což podle mého názoru svědčí o tom, že téma lidksých práv i samotná realizace jednotlivých hodin získaly pozornost většiny žáků. Pokud to ředitelství školy umožní, velice ráda bych pokračovala s lidskoprávní osvětou nejen zde, ale i na ostatních zvláštních školách a školách s větším počtem romských dětí v Brně a přilehlém okolí.
Jsem přesvědčena, že o lidských právech a jejich významu lze diskutovat nejen s lidmi z „regulérních“ základních a středních škol, které v drtivé většině pocházejí z neromských rodin, ale i s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, s dětmi postiženými či romskými. Jde jen o to, zvolit ten „správný“ způsob, jak s dětmi smysluplně komunikovat, což vyžaduje i notnou dávku vzájemného pochopení a porozumění.
Lucie Fremlová