Čas od času se mi do rukou dostane nějaká zahraniční tiskovina. V úterý 12. 2. jsem při zpáteční pracovní cestě z Prahy zakoupila výtisk slovenského listu SME, aby mi čas ve vlaku utíkal rychleji.
Stereotypů je v dnešní společnosti bezpočet. Poslední dobou je jedním z nejčastěji a jistě oprávněně diskutovaných stereotypů rasismus. O něm však hovořit nechci, přestože mne osobně velmi tíží. V zakoupených slovenských novinách jsem narazila na článek, za který jsem byla upřímně ráda. Pojednával totiž o rodových stereotypech a nerovnostech, tedy o rolích mužů a žen, určených a vytvořených společností, o nichž se v posledních deseti či patnácti letech živě debatuje hlavně v západní Evropě a severní Americe. Rodové stereotypy představují jednu ze stěžejních oblasti „gender“ studií (studií o rodu), které tvoří součást společenských věd a vycházejí z nich přední představitelky feministického hnutí (ve Francii např. Héléne Cixous, Julia Kristeva, u nás Eva Hauserová či Alexandra Berková).

Impulsem ke zmíněnému článku byla událost, ke které došlo na jedné slovenské základní škole. Malý prvňáček vyprávěl o své rodině, kterou u nich tvoří babička a maminka. Vyučující učitelka ho však vzápětí opravila a řekla mu, že v jeho případě se o rodinu vlastně nejedná; konvenční rodinu totiž představuje matka a otec. Chlapec však otce nemá. Jeho představa o „normálnosti“ jeho vlastní rodiny byla značně pošramocena – podle učitelčiných slov tedy rodinu vůbec nemá.
Od této události se na Slovensku začala odvíjet debata o kvalitě a korektnosti učebních materiálů, jež jsou plné konzervativních, stereotypních a dnes již dávno nepravdivých a přežitých představ o tom, co je pro společnost akceptovatelnou normou, a co nikoli. „V učebnicích nenajdete romské dítě, ani dítě na vozíčku, málokdy s brýlemi – jako by nic nemělo narušit obraz bezproblémového světa.(...) Moudří tátové čtou noviny, chodí do práce a na fotbal a laskavé maminky vaří, šijí, perou – starají se o domov a rodinu. To může v dětech vyvolat napětí a pocit, že když je jejich rodina jiná, nežijí normálně,“ říká podle SME Jana Cviková ze Zájmového sdružení Aspekt. Slovenský list SME rovněž uvádí, co se žáci 2. ročníku základní školy mohou dočíst v učebnici Slovenštiny: „Maminka je milá, pečlivá, milující, pracovitá a čistotná. Chlap je silný, vysoký a moudrý.“ Žáci 1. ročníku se zase ze své čítanky dozví, že „rodina je i to, když jsme všichni v cukrárně a táta láteří: ´Cukrárna je pro děti, pro chlapa je fotbal’.“
Ono to tak v některých rodinách stále ještě chodí. Vše je pěkně rozděleno, úkoly a role se přiřazují podle biologického pohlaví bez ohledu na to, kým se on či ona cítí být. Manžel přijde domů, uvelebí se na pohovce před televizí, kde právě probíhá důležitý fotbalový zápas. Manželka mu donese pivo a večeři, kterou už hodnou půl hodinu suší v troubě, a ještě mu vypere. Dívka si zatím pečlivě dělá úkoly do školy nebo si v pokoji hraje s panenkami na školu či kadeřnictví. Chlapec si pouští autodráhu či zlobí.
Proč by se však takováto „modelová“ situace měla objevovat v učebnicích a utvářet tak dětské povědomí o tom, co je správné a co ne? Proč nějaká paní učitelka, která „má vždycky pravdu“, káže malému chlapci, jehož rodinou jsou babička s maminkou (otec třeba zbaběle utekl, kdo ví?) a přesvědčuje ho o tom, že de facto rodinu nemá?
Nejedná se pouze o prostředí školy, která je dětem chlebem vezdejším. Podobně propagované rodové rozdělení lze sledovat téměř každých patnáct minut v reklamách či populárních seriálech a telenovelách na všech televizních programech.
Společnost by se měla obrnit vůči televizním stereotypům a měla by být, stejně jako škola, připravena akceptovat rozličné obdoby „rodinné instituce“. Vždyť žijeme v době, kdy rozvod už není ničím neobvyklým, ba naopak, a kdy manželé žijí mnohdy odděleně, takže jejich potomstvo se chtě nechtě stává obětí jistého „vybočení“ z normy propagované starosvětskými „moralisty“. Blíží se totiž časy, kdy bude vše zcela jinak.
Jana Kabeláčová