Omlouvám se za svoji možná poněkud opožděnější reakci na události okolo výroků ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka.
Milan Knížák pro mě jako člověk vůbec nic neznamená a odmítám výroky směřujícími k jeho osobě vyčerpávat svoji energii. To, co mě ale velice výrazně začalo zajímat, je pozice a pravomoci ředitele Národní galerie v Praze. Instituce, která je příspěvkovou organizací ministerstva kultury, a to pro nás všechny znamená, že je to organizace, která je placená z peněz nás daňových poplatníků. Znamená to, že ředitel Národní galerie v Praze je vlastně státní úředník taktéž placený z peněz daňových poplatníků.

Moje reakce je opožděna zejména proto, že jsem se kromě osobní návštěvy Národní galerie ve Veletržním paláci, pídila po informacích obsahujících to, kdo vlastně rozhoduje o tom, jaké dílo bude vystaveno v Národní galerii. Kdo a podle jakých kritérií určuje kvalitu děl zakoupených či umístěných v této instituci. Na tento problém mne upozornil i článek v MF Dnes v její pražské příloze ze 27.února o symbolické demonstrativní akci skupiny mladých umělců s názvem Pode Bal, kteří přilepili cihlu u hlavního vchodu do Národní galerie tak, aby vytvářela dojem, že sklem prolétává. Skupinka umělců vysvětlovala své počínaní tím, že chce touto akcí vyzvat vedení Národní galerie, aby zahájilo dialog otevřený i těm názorům na umění, které se liší od názorů ředitele Knížáka.
S hrůzou jsem zjistila, že záležitosti Národní galerie jsou ošetřeny zastaralým zákonem z roku 1949, který od té doby nebyl novelizován. Samozřejmě, že nic o pravomocích ředitele a o způsobu nákupu uměleckých děl do sbírek Národní galerie neobsahuje.
Když jsem tedy pátrala alespoň po něčem takovém jako je statut Národní galerie, nenašla jsem ho ani na stránkách NG, natož na stránkách ministerstva kultury. Prostě nic. A tak jsme zavolali na ministerstvo kultury. Na příslušném odboru nám bylo sděleno, že k nákupu jednotlivých děl do sbírek Národní galerie se na návrh ředitele vyjadřují členové tzv. akviziční komise pro jednotlivé sbírky, kde zasedají experti na danou oblast. Jejich hlas je však poradní a o definitivním nákupu rozhoduje nakonec stejně ředitel Národní galerie. V případě, že se bude jednat o koupi díla „zvláštního“ významu (jako např. koupě obrazu Mona Lisy) má na něj ministerstvo kultury vyhrazeno zvláštní fond a o jeho nákupu rozhoduje komise ministerstva.
Zdá se mi naprosto neuvěřitelné, že jedna osoba v podobě Milana Knížáka může sama rozhodovat o tom, jak bude nakládáno s financemi ze státního rozpočtu, a sepisovat kupní smlouvy s autory děl, které on sám uzná za vhodné. To je to, vážení a milí občané, co mi přijde zásadní. Ne to, že nevzdělaný Milan Knížák srovnává romský a židovský holocaust, kde mě jeho neznalost historie a fakt (vzhledem k jeho dosaženému vzdělání), nepřekvapuje. Nepřekvapuje mě ani to, že se cítí být Romy diskriminován. Na svoje pocity a názory má právo a já budu ta poslední, kdo by se s sním chtěl přít a nepřímo tak vyzývat všechny ostatní, kteří smýšlejí a cítí stejně, aby mu vyjádřili svou podporu. Přít se budu o to, jaké pravomoci může mít ředitel Národní galerie, a jestli se nám politikům zdá správné, že si nakládá s financemi státního rozpočtu podle svého (nám neznámého) měřítka a možná si sám rozhoduje i o nákupu svého vlastního výtvoru a sám si rozhodne, kolik si za něj z kapsy daňových poplatníků zaplatí. Skandální.
Nejhorší na tom všem je, že nejen umělci, ale i lidé, jež politika nezajímá a chtějí se pouze kochat zajímavým uměním, se i v Národní galerii stávají obětí ODS, která se zřejmě za „něco“ dohodla s ČSSD na tom, kam umístit svého neúspěšného kandidáta do Senátu Milana Knížáka.
Milan Knížák si tak může v klidu sám svá díla vykupovat a odměnit se tak možná více, nežli by byl odměněn jako senátor. Požádám ministra kultury, aby mi předložil kompletní seznam děl včetně jmen autorů nakoupených od doby nástupu Milana Knížáka do funkce ředitele Národní galerie; včetně nákupních cen, které Národní galerie za daná díla uhradila. Na takovou informaci mám právo nejen já jako zákonodárce, ale i všichni občané tohoto státu, kteří přispívají svými daněmi do státního rozpočtu. Možná, že se budeme divit.
Mnozí z vás vědí, že díla Milana Knížáka v Národní galerii jsou. Až se dopídíme toho, za jaké částky tato díla byla vykoupena, tak nás možná bude zajímat, zdali tyto výtvory splňují tak kvalitní parametry, aby byly umístěny právě na tomto místě…
Monika Mihaličková, Poslankyně za US