S činností organizace Amnesty International (AI) se Lucie Fremlová (24) poprvé seznámila v roce 1995 při svém studijním pobytu v Anglii. Oslovila ji především myšlenka univerzality lidských práv, jejich nezcizitelnosti a nedělitelnosti, stanovená Všeobecnou deklarací lidských práv. Jak vysvětluje vlastními slovy: „Žádná vláda ani instituce nemůže nikomu odpírat práva, která mu coby lidskému jedinci náleží. Rovněž nemohou být jedinci či skupině lidí přiznávána pouze některá lidská práva, protože každý má nárok na všechna práva, odvíjející se z podstaty jeho lidství.“

Říkáte, že vás oslovila myšlenka lidských práv. Máte pocit, že se lidským právům v České republice věnuje dostatek prostoru a lidí?
Právě v Anglii, kterou však nepovažuji za baštu lidských práv, jsem si uvědomila, že lidská práva tvoří nedílnou součást společenského povědomí lidí již od útlého věku daleko víc než u nás v Čechách či na Moravě. Každoročně v Den lidských práv, tedy 10. prosince, se na školách v Británii pořádají podpisové akce za dodržování práv politických vězňů či lidí vězněných pro jejich etnický původ, náboženské vyznání či sexuální orientaci (v terminologii AI se jedná o „vězně svědomí“), o jejichž propuštění AI usiluje. Tady se však o lidských právech a jejich významu prakticky nehovoří.
V učebních osnovách občanské výchovy vyučované na základních a středních školách je sice Všeobecná deklarace lidských práv zařazena, v praxi se však učitelé tomuto tématu většinou vyhýbají, a pokud se o něm zmíní, činí tak spíš heslovitě, aniž by mladí lidé měli možnost diskutovat o tomto závažném tématu, které považuji za jeden z nejdůležitějších kroků ke zdravému vývoji společnosti.

V rámci činnosti brněnské skupiny AI, která sestává i z diskusí s vysokoškolskými studenty, se věnujete besedování s žáky ZŠ a studenty SŠ už třetím rokem. Jaký máte pocit z toho, co děláte? Myslíte, že to má nějaký smysl?
Asi jsem ještě mladá a naivní, ale v tomto ohledu jsem stále optimistka. Po každé besedě jsem vyčerpaná, ale mám takový zvláštní pocit vnitřního uspokojení a smysluplnosti těchto diskusí. Víte, téměř pokaždé se zatím objevil někdo, kdo se alespoň zamyslel nad tím, o čem jsme se společně bavili. Setkala jsem se i s projevy rasismu, lhostejnosti, předsudků vůči různým menšinám a podobně a musím vám říct, že v tomto ohledu se projevuji naprosto neprofesionálně, protože někdy se mi chce i brečet. Já ale žádná profesionálka nejsem, dělám pouze to, co je mi bytostně blízké. Myslím, že otázka lidských práv není otázkou logiky a rozumu, ale především citu.

Panuje všeobecné přesvědčení, že lidé s dobrým materiálním zabezpečením a volným myšlením patří mezi členy organizací typu Amnesty International. Jak to vnímáte?
Je potřeba říci, že v brněnské skupině AI jsou výhradně samí vysokoškoláci, kteří nemají zkušenost s jiným životním stylem. Buďme rádi, že se lidským právům někdo věnuje, na druhou stranu jsem však toho názoru, že jsme zde v Brně velice homogenním uskupením, které právě z tohoto důvodu trpí značnou mírou omezenosti. Byla bych moc ráda, kdyby mezi nás přišel někdo, kdo má jinou životní zkušenost, kdo přesto sdílí podobně humanistické názory a přesvědčení.

Nedávno jste se svou nabídkou besed a diskusí o lidských právech oslovili i Zvláštní školu na Štolcově ulici. Co od této spolupráce očekáváte?
Od této spolupráce nemohu ani neočekávám vůbec nic. Tím nemyslím nic špatného, mám na mysli pouze skutečnost, že v rámci našich besed je to poprvé, kdy zavítáme na zvláštní školu a kdy budeme o lidských právech hovořit s dětmi lehce postiženými, sociálně znevýhodněnými, rovněž pak s dětmi z rodin olašských, slovenských a českých Romů. Při naší návštěvě jsem však měla možnost přesvědčit se o tom, že budeme pracovat s velice temperamentními a živými dětmi, ze kterých srší životní energie. Takže se celkem těším.

Zmíněné besedy probíhají v rámci projektu „Lidská práva – první kroky“, který financuje NROS (Nadace rozvoje občanské společnosti). Je tato vaše besední činnost „pouhou“ součástí projektu, anebo se jedná o dlouhodobější záměr?
Projekt Lidská práva – první kroky vychází z naší předchozí besední činnosti, tím pádem se nejedná o jakousi krátkodobou „záležitost“, ale o dlouhodobou strategii, kterou hodláme rozšířit řady lidsko-právních aktivistů a zasvěcenců. Ti snad někdy v budoucnosti dovedou tuto společnost do bohulibějších zítřků.
Jana Kabeláčová