V sobotu mělo několik milionů příznivců TV Nova možnost shlédnout historicky první setkání všech českých a československých „slavíků“. Pro mnohé důvod k sentimentu a nostalgickému poohlédnutí se zpět za tím, co bylo. Pro mne však nesnesitelná připomínka toho, že česká společnost ustrnula v jakési politicko – kulturní zahnívající stojaté vodě.

Na pódiu se během pompézního galavečera vystřídalo velké množství dnes již naditých „slavíků“ s obstarožním repertoárem. Styděla jsem se. Zajisté je velice složité objektivně se vyjádřit k chodu české společnosti a s ním související kultuře českého národa. Přemýšlela jsem o tom, že na stejném žofínském pódiu křepčí v diskorytmu Helena Vondráčková a vedle ní půvabně a klidně zpívá Marta Kubišová. Jak je to možné? Ptala jsem se sama sebe. Asi je paní Kubišová natolik nad věcí a vyrovnaná, že dokáže pominout bývalé příkoří a odpustit tak svým dávným kolegům a nepřátelům se stálou noblesou a moudrostí. Jenže i zde musí být určitá hranice, nemyslíte?
Uvědomuji si, že v minulém čísle můj kolega velice věrohodně popisoval současnou pop scénu u nás v Čechách. Ač je mezi námi generační rozdíl, jsme na tom v uvedeném ohledu vlastně oba stejně. Je to smutný fakt a cítím, že mne česká společnost svojí hudební stagnací děsí. Co kdybychom radši pootevřeli svá srdce širšímu spektru hudby z jiných končin světa a porovnali sami v sobě (ne)důstojnost našich věhlasně opěvovaných „krocanů“?
Jana Kabeláčová