Moje babička se jmenuje Helena. Narodila se na Slovensku v Čemerné v okrese Vranov nad Topľou. Zde prožila celé své dětství za druhé světové války.
„Bylo mi asi 10 let. Do vesnice přijelo mnoho Němců. Jednou večer jsme šli všichni spát. Maminku jsem upozornila, že když usnu a přijdou Němci, ať mě vzbudí. Němci opravdu přišli. Rodiče vzali všechny sourozence a utekli k sousedce, které jsme říkali Bangi. Mě už nestihli vzbudit. Až později jsem se vlastně dověděla, co se kolem mě dělo. Dva Němci se dohadovali, co se mnou udělají. Byla jsem prý moc hezká dívka. Zda mě zastřelí, nebo znásilní. Ale jeden z nich řekl, že nebude znásilňovat malé dítě. A druhý řekl, že mě raději zastřelí. Ale Romové je pozorovali a chtěli mi pomoci. Nahrnuli se všichni do místnosti a začali je prosit, aby mě nechali, že jsem ještě dítě.

V tom mě jeden starší Rom vzbudil, že jsou tu Němci. Dostala jsem velký strach a začala plakat. Jeden z Němců ke mně přišel a dal mi balíček bonbónů. Viděl, že se celá třesu a mám strach. Pohladil mě po vlasech a usmál se. Romům se tedy podařilo Němce uprosit. Podařilo se mi utéct oknem. Začala jsem hledat rodiče. Křičela jsem: ,Mami, tati, kde jste!' Tatínek mě slyšel a přišel pro mě. Schovávali jsme se na půdě. Pamatuju si, že ve střeše byly díry. Tenkrát jsem se tomu i smála. Pamatuju si to proto, že to dobře dopadlo.
Ale byly i horší chvíle. Jednou v noci jsme slyšeli velký křik o pomoc. Starší Romka křičela na mého otce: ,Kmotře, prosím, pomozte mi! Zastřelili mi muže a šest Němců mi odvleklo dceru!' Ten Rom bránil Němcům, aby mu neznásilnili dceru, a proto ho střelili do krku a dceru přímo před jeho očima znásilnili.
Nemohli jsme vůbec pomoci, protože jsme se báli. Němci byli jak pominutí. Bylo to strašné. Stříleli, házeli granáty, byli celí šílení. Nerada na to vzpomínám.
Vzpomínám si také, že jsme se pořád schovávali. Nemohli jsme se ani umýt ani najíst. Pak už jsme začali i utíkat. Neměli jsme co na sebe, nebylo co jíst. V jedné místnosti bylo dvacet lidí, Romové vždy milovali koně, proto je přes noc nechávali v bytě. Splňovalo to svůj účel. Kdyby přišli Němci, znemožňovalo by jim to přístup do domu. Žili jsme v bídě, zimě, špíně, ve vších. Ostatním bylo lépe alespoň v tom, že otec s nimi zůstal doma. My jsme byli jediní, kdo měl otce ve válce.“
Renata M., 12 let, České Budějovice
(Převzato z knihy: Co mi doma vyprávěli. Rodinné příběhy Romů z druhé světové války vyprávěné romskými dětmi. Občanské sdružení R-MOSTY, 2001.)