Před několika lety jsem navštívila jeden diskotékový klub v Londýně. Kdekoli jsem, ráda pozoruji zajímavě vyhlížející lidi kolem sebe. A tak se mi naskytla úžasná podívaná. V blízkosti tančila téměř pohádková bytost oděná do košilky utkané ze zlatých nitek a poseté zlatými korálky. Byla útlé postavy a pohybovala se způsobem lesních žínek, které jsem jako malá dívka vídávala v pohádkách. Zírala jsem v úžasu na stvoření, jež se zdálo být jaksi neutrální. Nemohla jsem se totiž dovtípit, zdali se jedná o ženu či o muže. Jedna známá, která ono stvoření osobně zná, mi posléze sdělila, že je to muž. Transsexuální muž, jehož duše ženy byla vdechnuta do těla nesoucího primární pohlavní znaky muže. Mladík však byl a cítil se být ženou. V té době již absolvoval první stadium předoperační hormonální léčby, po níž měla následovat samotná operace.

Byl to pro mne neobyčejný zážitek. Nedalo mi to a vyhledala jsem knihu Slečna de Maupin (v originále: Mademoiselle de Maupin, 1835) francouzského spisovatele a duchovního otce uměleckého a literárního směru „L´Art pour l´art“, Théophila Gautiera. Kniha pojednává o mladé šlechtičně, jež se emancipuje natolik, že ji přestává uspokojovat společenská pozice určená ženě. Uvědomuje si bolestnou realitu, ve které je žena brána jako něco podřadného, sloužícího muži a jeho sexuálním choutkám. Vzhledem k tomu, že však za původce této společenské nerovnosti považuje muže, musí se ona sama nejprve „přestrojit“ za muže, aby společnost dovedla k nápravě. Toto převlečení se netýká pouze mužských šatů, ale i životního stylu a emocí.
Zrodí se tak veskrze ideální postava Théodora de Sérannes, který pro ženy představuje výkvět mužství s ženským citem a pro esteticky cítící muže vrchol krásy, duše a intelektu.
Slečna de Maupin alias Théodore de Sérannes na sebe ale nevědomky uplete bič propletených sexuálních a společenských identit: příslušníci obou pohlaví se zamilují do tohoto pozemského ztělesnění sexuálně obojetného božstva. Po fyzickém sblížení s mužem i ženou (s mužem se Théodore „převléká“ zpět do ženského, a to výhradně v noci; se ženou „zůstává“ mužem i přes den) se však „společenský hermafrodit“ stahuje do ústraní, kde může žít naplno, aniž by ji/ho kdokoli nutil k pozérství.
Protože jsem se o historii androgyna, čili hermafrodita chtěla dozvědět více, přečetla jsem si knihu „Mefisto a androgyn“, kterou napsal rumunský filozof a religionista Mircea Eliade. Dozvěděla jsem se zde, že postava obojetníka hrála téměř ve všech kulturách a civilizacích jednu z nejdůležitějších rolí, protože se vždy jednalo o výjimečného, božského jedince, který byl uctíván právě kvůli své bisexualitě. Tato bisexualita však neznamenala promiskuitu či jakoukoli sexuální zhýralost, ale dvojí a zároveň jedinou, obojetnou zkušenost. Hermafrodítos je postavou řecké mytologie, syn boha Herma (latinsky Merkura) – symbolu mužství a Afrodity, ztělesňující krásu a ženskost. Hermafrodítos byl tedy božským obojetníkem, kterému náleželo mužství a ženství stejnou měrou, přesto nebyl ani mužem, ani ženou. Toto bisexuální stvoření, jehož sexualita představovala vrchol dokonalosti, je známo i v jiných kulturách a pod jinými jmény: Ardhanari (obojetná forma hinduistického boha Šivy), antický Apollon, germánský Abraxas, Satan(a), či Baphomet (alchimický androgyn uctívaný Templáři). Androgyn ve všech těchto náboženstvích představoval spojení mužského a ženského principu, principu dobra a zla, dne a noci a dalších protikladů jako otec a matka, Bůh a Ďábel, Slunce a Měsíc apod. Vždy se jednalo o plodné spojení a využití obou stran jedné a téže existence. Božská bisexualita se dodnes uctívá u některých afrických, sibiřských či severoamerických kmenů. Moderní obojetnost se rovněž propaguje i ve filmu (např. Frederico Fellini: Ginger a Fred, Sally Potterová: Orlando) a v hudbě (Boy George, David Bowie, Marilyn Manson, Amanda Lear a mnoho dalších.) Fenomén androgyna však náleží zejména literatuře, která jej kodifikuje již od počátku, přes období antiky, renesance a romantismu až po současnost.
Vraťme se však od literatury, filmu a hudby zpět k reálným životům lidí, kteří mají k filmovým postavám a literárním metaforám asi stejně daleko jako k pohlaví, jež jim bylo přírodou nedopatřením dáno. Jakkoli byl Hermafrodítos božský, jeho dokonalost neměla vlastně nic společného s obyčejnými osudy jedinců, kteří jsou od momentu dospívání poznamenáni nepředstavitelným zpochybněním vlastního „já“.
Byť mě tato odlišná životní zkušenost zajímá, nikdy jsem bohužel neměla možnost dozvědět se, jaké to doopravdy je být jiný. A to ani z úst oné pohádkové bytosti z londýnské diskotéky.
Jana Kabeláčová