V úterý 12. února proběhl v Senátu ČR seminář na téma „Účast veřejnosti na přípravě závažných společenských rozhodnutí“. Seminář pořádal výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a řídil jej předseda tohoto výboru senátor Mgr. Jiří Brýdl.

Účast veřejnosti na tomto procesu a jeho kvalitu pokládám za základní kritérium hodnocení občanské společnosti a její síly. Je jisté, že se jedná o proces, který má ve zdravých demokraciích vzestupnou tendenci. Nedostatky, které v tomto směru spatřuji v české společnosti, jsem mohl do jisté doby pokládat za normální a zákonité, kdybych ovšem mohl nyní konstatovat zlepšení. To však nevidím. Spíše zaznamenávám projevy zhoršení situace proti původnímu a pozitivnímu rozletu v porevolučních letech. Uvedené téma proto pokládám za mimořádně závažné.
Po dvanácti letech budování demokracie v české společnosti je možno se zamýšlet nad kvalitou této demokracie, jejíž převážnou funkční částí by měla být právě účast veřejnosti na přípravě závažných rozhodnutí. Máme v tomto směru jasno? Vše nasvědčuje tomu, že nikoliv!
Několik postřehů:
- účast veřejnosti je autoritami (exekutivními i parlamentními) vnímána jako nutné zlo, které se připouští toliko před volbami. Hitem nových voleb se stávají slogany jako: „mluvíme pravdu“, „chceme se chovat čestně“ – tedy něco, co se jen stěží může nazývat volebním programem.
- Legislativní proces nerespektuje závažné připomínky občanských institucí, a pokud tak činí, dělá to lacině z pozice autority, nikoli na základě odborných a nezávislých expertiz.

Příklady
- přijetí zákona o právech menšin proti mínění:
- zástupců menšin, (viz Asociace národnostních menšin!)
- přijetí programu integrace Romů do společnosti bez akceptování závažných připomínek Romů
- přijetí zákona o získání a pozbývání českého občanství; jednoznačně diskriminační zákon, hanba celé české společnosti (konzultoval někdo s těmi, kterých se zákon měl týkat?)
- poslanci nejsou korelativem závažných pochybení členů exekutivy; dělají mrtvého brouka uvnitř vlastní strany. Příkladů je tolik, že by bylo hanba je uvádět. Špatné je, že ti, o které se jedná, si to často vůbec nepřipouštějí, nechápou, že by se něčeho špatného a nepatřičného dopouštěli. Veřejnost tu nemá žádný vliv. Senát je v tomto směru slušnějším a přístupnějším tělesem než parlament
Problém mimo jiné spočívá v tzv. profesionální deformaci. Mnoho ztěch zprofanovaných osobností je stranickými sekretariáty znovu zařazováno na první místa kandidátek. Nedostatek kritického pohledu do vlastních řad se objeví ve státní administrativě a v parlamentu, aniž to volič může nějak ovlivnit. Argument, že si takovou stranu nemusí vybrat, by mohl platit jen tam, kde je něco k výběru. Okolnost, že v ČR v příštích volbách není k výběru nic, je přímo alarmující! Volí se jen menší zlo! Pokud si to stávající strany nepřipouštějí, je jasné, že diskutované téma účasti veřejnosti na rozhodování je skutečně problémem více než závažným.
Argument, že vítězná politická strana má mandát k čemukoliv, bych moc nevytahoval. Je to vždy nejvýše 20 až 22 % občanstva. A to je velmi málo k takové argumentaci. Jsem si vědom toho, že dosáhnout vyváženosti mezi požadavky a možností jejich realizace bude vždy i v demokracii velmi obtížné a ideální stav je těžko dosažitelný. Lze však dosáhnout alespoň uspokojivé míry, a to za dvou předpokladů, o jejichž pravdivosti jsem přesvědčen.
1. Politické strany, které jsou základem celého hybného procesu a vývoje, si budou vědomy své odpovědnosti i státotvorné role. Své mocenské pozice (které neodsuzuji) budou se vší možnou upřímností a pravdivostí využívat k dobru občanů. Nestačí jen dobrý úmysl a přesvědčení, že právě oni jsou ti vyvolení a nejchytřejší, pokud nevytvářejí mechanizmy, které umožní jen těm nejlepším (morálně i profesionálně) prosadit se a naopak ostatní, kteří tato kritéria nesplňují, s definitivní platností vyloučit z jakéhokoliv rozhodování. Konstatuji, vědom si tvrdosti toho, co říkám, že se tak za uplynulých dvanáct let nestalo u žádné politické strany.
2. Tento princip musí být transparentní – občanům v celé společnosti jasný, ovšemže toliko na konkrétních příkladech. Ani těch jsem v uplynulých dvanácti letech moc neviděl.
Ve výše uvedeném vidím celý princip účasti občanů na rozhodování. Nemyslím si, že jsem pouhý idealista. Fungující demokracie musí počítat s lidskými slabostmi a dát jim jen omezený prostor. Víc se jí nepodaří!
Karel Holomek