Z nizozemského Utrechtu se zděšením a obavami pozoruji běsnění přírodních živlů: ničivé povodně sužující nejen ČR a další evropské státy, ale i Čínu, hladomor mají na jihu Afriky, sucha ničí Vietnam. Ani Spojené státy nejsou výjimkou: ekonomika tohoto giganta, ovlivňující i životy obyčejných lidí, značně utrpěla poté, co krach mnoha velkých podniků a společností takřka položil na lopatky celé americké hospodářství. S podobným výčtem by bylo možné pokračovat prakticky do nekonečna.

Přesto se v tomto potemnělém čase událo několik věcí, které mi udělaly radost. Za jednu z nich považuji kladný vývoj politiky USA v oblasti lidských práv. Tamní senát jednomyslně hlasoval 19. června pro ratifikaci opčního protokolu Úmluvy o právech dítěte. Mezinárodní dohoda, kterou podepsala i ČR, zakazuje nábor a následné užívání vojáků mladších 18 let v ozbrojených konfliktech. Od května 2000, kdy Valné shromáždění OSN schválilo text protokolu, podepsalo tuto dohodu 104 států, ratifikovalo ji 33 zemí. Dohoda vstoupila v platnost 12. února 2002.
Skutečnost, že USA dohodu ratifikovaly, lze považovat za znamení, že Amerika coby demokratická země, která jde již po staletí příkladem většině dnešních zemí, začíná revidovat svůj mnohdy diskutabilní přístup k lidským právům. (V současnosti se spekuluje i o změně postoje k trestu smrti, zejména pak ve spojitosti s popravami mentálně postižených a duševně nemocných či s popravami lidí, kteří trestný čin spáchali jako mladiství.) Problematika rekrutování mladíků mladších 18 let se přitom USA velice úzce dotýká: její sedmnáctiletí vojáci bojovali v Somálsku, Bosně i v Perském zálivu. Odhaduje se, že ve více než 30 ozbrojených konfliktech po celém světě bojuje na 300 tisíc vojáků mladších 18 let; závazek USA („podniknout všechna možná opatření, aby zajistily, že se vojáci mladší 18 let nebudou přímo účastnit ozbrojených konfliktů“) je tedy možným příslibem světlejší budoucnosti bez „legálního“ násilí na mladistvých a dětech.
Třebaže se toto téma může zdát obyvatelům ČR stejně vzdálené jako Utrecht, přála bych si, aby porušování lidských práv kdekoli na světě bylo „blízké“ každému z nás. Už jen proto, že se nás může kdykoli dotknout.
Jana Kabeláčová, Utrecht (podle materiálů Amnesty International a Human Rights Watch)