Poslední červencový den zveřejnil čtrnáctideník Romano hangos celostránkový rozhovor Jany Kabeláčové s Palestinkou Mirvat, zřejmě jako volnou mozaiku potlachů nad kávou během pobytu v Utrechtu v rámci projektu EU. Jsem dalek toho zlehčovat životní pocity a názory mladé palestinské dámy, zjevně dobře vsazené ve společenské struktuře vlastní komunity, jak naznačuje její v článku načrtnutá životní dráha (Palestina – USA – Palestina – Nizozemí). Umím si představit obtížnost její práce s palestinskými dětmi traumatizovanými střelbou, kterou kolem sebe slyší. Řada z nich, jak vidíme dennodenně v televizních záběrech, je traumatizována do té míry, že s kameny či fundamentálnějšími proprietami se vrhá na izraelské vojáky, vozidla a tanky, aby té střelby (mimochodem, gumovými projektily!) bylo více. „Rodinné vztahy,“ říká vystudovaná sociální pracovnice a psycholožka, „jsou pro Palestince mnohem důležitější než pro Evropany“. Nepochybně proto jásají palestinské matky nad sebevražednými atentáty vykonanými jejich vlastními mnohdy nedospělými syny – a zcela nově i dcerami. „Je hrozné mít děti, které hladovějí, protože otec byl zabit a matka nemá práci,“ předestírá slečna Mirvat další z tvrdých realit. Doplnil bych ji o nejméně jeden důvod navíc: bezostyšné „tunelování“ štědré zahraniční pomoci, mimo jiné z fondů téže EU, která tázané i tazatelce poskytla zajímavou zahraniční stáž. Stavitelé těchto tunelů jsou ve věrchušce palestinských vůdců, pana Jásira nevyjímaje.

Bylo by možné rozebírat další a další názory vyslovené v rozhovoru. Zakončím svou repliku jedním, s jehož částí (a zvídavý čtenář nechť usoudí, s kterou) bezvýhradně souhlasím. „Izrael je přesvědčen, že palestinská území patří pouze jemu, Palestinci naopak věří, že tato země je výhradně jejich, ne Izraele. Obě strany chtějí vše, takže je obtížné najít řešení.“ Kdo chtěl vše v roce 1948, kdy rezoluce OSN deklarovala palestinský stát na souvislém a větším území, než je diskutováno dnes? Kdo v roce 1956, 1967 a 1972 hovořil o zahnání do moře? Kdo bouchl dveřmi na posledních politických jednáních, konaných pod záštitou oné velmoci, o níž Mirvat říká, že Palestinci vždy udělají, co tato velmoc poručí?
Přeji katoličce Mirvat harmonický svazek s muslimským přítelem, o němž její rodina dosud netuší. Přeji jí vytoužené dítě, kvůli němuž se chystá utéci, protože v podmínkách současné Palestiny dítě „nechce a nemůže“. Zůstává maličký problém. Téměř deset milionů Arabů a Izraelců naráz utéct nemůže, nechce a ani nemá kam. Jsou „odsouzeni“ žít spolu a vedle sebe. Mirvat Abu Jiries říká, že „političtí vůdci nejsou schopni dospět k žádnému kompromisu, jdou slepě za svými hloupými nelidskými vizemi, jdou přes mrtvoly“. Zjevně tím (alespoň doufám) má na mysli politiky na obou stranách konfliktu, palestinské i izraelské. Hm … Ke kompromisu jsou třeba dva. Chybí oba, nebo jen jeden – v káfiji?
Romano hangos je romské periodikum s nepříliš početnou a velmi specifickou čtenářskou obcí. Téma, které zmíněný rozhovor předestřel, poměrně vybočuje z obecné linie listu, ale je plně legitimní. S jedním nepatrným ale. Nastavené zrcadlo nenápadně kreslí paralelu Romové – Palestinci. Tu diskriminace a bezpráví, tam jakbysmet. Pozor na zborcené zrcadlo. Vrhá křivé stíny!
Petr Weber, Brno Pane Webere,
máte bezpochyby pravdu v tom, že čtrnáctideník Romano hangos je romské periodikum. Při pečlivém prolistování čtenář usoudí, že převážná většina zpráv, komentářů, postřehů a rozhovorů se přímo týká či alespoň dotýká romské tematiky, a to nejen v kontextu společenského a politického dění uvnitř ČR, ale i ve vnějším, lépe řečeno mezinárodním kontextu.
Z Vašeho dvojsečného konstatování, že „téma, které zmíněný rozhovor předestřel, poměrně vybočuje z obecné linie listu, ale je plně legitimní“, si však nejsem jista, do jaké míry jste obeznámen se škálou témat, kterým se v rámci své publicistické práce pro Romano hangos mnohdy věnuji: tedy tematikou lidských práv a jejich porušováním v celosvětovém měřítku (například porušování lidských práv ve Spojených státech, RH č.15/2001; otázkou rovnoprávnosti žen či světovou kampaní Amnesty International proti mučení RH č. 5/6 2001 apod.).
Cítím proto, že Vámi kritizovaný rozhovor (který s přídechem šovinistické ironie nazýváte „volnou mozaikou potlachů nad kávou“) o situaci mladé palestinské ženy Mirvat Abu Jiries, již se sarkastickým podtónem familiérně oslovujete pouze křestním jménem, se nijak nevymyká povaze mnou analyzovaných témat, ani se v žádném případě nepokouší o manipulaci čtenáře. Ostatně není proč. Slečna Mirvat Abu Jiries totiž není ani zanícenou palestinskou patriotkou přesvědčující okolní svět či své neteroristické přátele o správnosti jednání Palestinců; není ani proteroristkou ospravedlňující zabíjení a vraždy ze strany palestinských ozbrojenců a teroristických skupin. Naopak je tvrdě odsuzuje a českému čtenáři, kterému média ve většině případů nabízejí pouze pro-izraelský pohled, rovněž velice citlivě přibližuje některé důvody, proč se dříve umírněné palestinské skupiny uchýlily k násilí, včetně lidí, kteří se v minulosti bránili jakémukoli „skupinkování“.
Pokud jste v rozhovoru nehledal jen záminku pro intelektuální exhibici rozsahu svých znalostí o historii konfliktu, o nichž v žádném případě nepochybuji, a pečlivě jste si jej přečetl, což vyžaduje notnou dávku empatie a citlivosti pro specifika lidské duše z naprosto odlišného kulturního prostředí (tuto palestinskou duši však k duši evropského humanismu poutá touha po klidu, míru a humánním světě bez násilí, bezpráví a diskriminace, tedy touhu po oněch univerzáliích, jež mimo jiné propaguje Všeobecná deklarace lidských práv), zjistil jste, že slečna Mirvat Abu Jiries do dnešní palestinské společnosti vlastně vůbec nezapadá. A to z mnoha důvodů, kterými se nijak netají a otevřeně o nich mluví, které Vy však banalizujete a vytrháváte z kontextu jejích odpovědí. Ze všech Palestinců bez rozdílu tak činíte teroristy „traumatizované do té míry, že s kameny i fundamentálnějšími proprietami se vrhají na izraelské vojáky, vozidla a tanky, aby té střelby (mimochodem gumovými projektily!) bylo více“.
Mirvat Abu Jiries rovněž velice kriticky hovoří o izraelsko-palestinském konfliktu, který se vleče již déle než padesát let a který vidí jako bezvýchodnou situaci, na niž ve Vámi zmíněných letech, tedy v roce 1948, 1956, 1967 a 1972, většinou doplatili obyčejní lidé, nepohybující se v politických kruzích. Zastává se nevinných obětí, a to hlavně a pochopitelně z pohledu Palestinky. Nikdy a nikde však netvrdí, že Palestinci jsou jedinými trpiteli: mluví pouze o své subjektivní zkušenosti coby nezaslepená, vysokoškolsky vzdělaná palestinská žena a především lidská bytost, která ostře kritizuje i celkové společenské klima, jemuž vévodí násilí, včetně teroristického, páchané oběma stranami.
Veškeré učebnicové znalosti o historii konfliktu nyní stranou: tato inteligentní, citlivá, mladá žena s velkým smyslem pro člověčenství, prošla za 23 let svého života peklem, kterým, obávám se, neprošel ani jeden z nás.
Raději přecházím Vaše jízlivé narážky na „bezostyšné ´tunelování´ štědré zahraniční pomoci, mimo jiné z fondů téže EU, která tázané i tazatelce poskytla zajímavou zahraniční stáž“, jimiž mimo jiné (nejsem si jista, zda záměrně či ne) kreslíte paralelu s grantem EU poskytnutým Palestince Mirvat Abu Jiries, pro který byla nezávisle vybrána z desítek žadatelů a žadatelek právě ona. Přestože v úvodu své „repliky“ uštěpačně podotýkáte, že jste „dalek toho zlehčovat životní pocity a názory mladé palestinské dámy, zjevně dobře vsazené ve společenské struktuře vlastní komunity, jak naznačuje její v článku načrtnutá životní dráha Palestina-USA-Palestina-Nizozemí“, pokládám za necitlivé a nemorální, že navzdory tomuto úvodnímu klišé de facto znevažujete životní zkušenost, rovnající se utrpení v porovnání se životem v ČR. Vážím si toho, že se v současné vypjaté situaci Mirvat Abu Jiries vůbec rozhodla vycestovat několik tisíc kilometrů od domova a vydat se na zkušenou, aby si jako jedna z mála Palestinců či Palestinek rozšířila své obzory. Jako žena rovněž oceňuji (Vy spíš odsuzujete) její kritický a lidský pohled, který se jí v tomto dusivém prostředí podařilo zachovat, stejně jako přesvědčení, že pokud je žena zodpovědná, nemůže do tohoto světa násilí a křivd přivést dítě. Mirvat Abu Jiries se do Palestiny hodlá vrátit, protože je to její domov.
Víte, i když se vídáme každý den už pět měsíců, nemám pocit, že by mi chyběl onen potřebný nadhled, kterým by měli zodpovědní novináři disponovat, aby se svou publicistickou činností, jež dle mého názoru nelze nijak ztotožňovat se zpravodajskou prací sestávající z většinou nesubjektivně zabarvených informací, nedopouštěli násilí na čtenářích tím, že jim nastavují Vámi zmíněná „zborcená zrcadla, vrhající křivé stíny“.
Jana Kabeláčová, Utrecht
P. S. Vážně si myslíte, že se dá o tak závažných věcech tlachat?