Obvyklé letní putování Romů do přívětivého Albionu bylo letos nečekaně a nepříjemně zaměněno katastrofou daleko větší – povodní, která rozsahem nemá obdoby po více než 200 let. Statisíce lidí ztratily domovy, někteří i život. Náhle je vše jiné.
Periodika i televize, dříve plná hodnocení oprávněnosti či neoprávněnosti putování příslušníků jedné národnostní menšiny za azylem, jsou nyní naplněna zprávami a monitorováním životně důležitých událostí. Příroda ukázala svoji mocnou tvář a my můžeme jen nedokonale předvídat její příští kroky a stejně nedokonale a jen částečně úspěšně se můžeme bránit. Často odsouzeni jen k bezmocnému sledování událostí.

O Romech ani zmínka, chválabohu. Trochu mi zatrnulo, když jsem slyšel o nebezpečí rabování.
Ale snad jen nějaká Slovenka, kterou obratem odsoudili a zavřeli. Tak to má být! O evakuovasných Romech jen to, že se jim nechce z vysokoškolských kolejí, protože se jim tam líbí.To je dobrá zpráva. Jsou prý také hluční, ale to už si lidé stěžují ze zvyku. Je-li na hromadě moc dětí, je tam i hluk a vřava. S tím se nedá nic dělat. Prostě, normální situace v nenormálních podmínkách.
Zdálo by se, že společenské děje bychom měli zvládat lépe. Pod hrozbou důsledků přírodních katastrof si můžeme lépe uvědomit pomíjivost různých dějů či alespoň omezenost jejich působení. Pak nám vše bude připadat méně dramatické, dokonce připustíme, že něčemu je třeba přenechat volný průběh a dost možná, že se třeba staneme i laskavější a tolerantnější v něčem, co bychom si dříve vůbec nepřipustili.
Tak je to i s migrací Romů. Přikládáme jí nepřiměřenou důležitost a z toho pohledu se nám jeví důsledky toho nesporného faktu téměř osudové. Ano. Je to jev, který o něčem svědčí. A je-li to jev nepříznivý, čiňme kroky k tomu, abychom jeho příčiny odstranili, nebo co nejvíce omezili.
Nic více a nic méně! Řekl bych, že chování Romů je docela přirozené, oprávněné a pochopitelné. Dokonce i v jistém smyslu pozitivní, protože nám ukazuje zřetelně, co bychom měli zlepšit, zejména ve vztazích mezi oběma skupinami.
Někdy stačí docela málo.
Přišel jsem předevčírem do hospody v malém městě, kam o dovolené dopoledne chodím na pivo, když čekám, než manželka a děti nakoupí. V hospodě plno štamgastů u jednoho stolu. U druhého, stejně velkého, sedí postarší Rom se svou ženou, jinak nikdo. Žádný z přicházejících návštěvníků k nim nepřisedne, ač právě u jejich stolu je dostatek místa. Přisedl jsem si k nim ke všeobecnému překvapení a nepochybně i překvapení samotných Romů: „Bachtale, Romále! Sar san?“ Bariéra byla překonána a s ní i napětí, které viselo ve vzduchu. Radost mých spolustolovníků byla nelíčená a hovor probíhal v srdečném duchu. Štamgasti zírali, protože za celý jejich dlouhý život nic podobného nezažili. Přiznám se, že ani pro mě to nebyla tak docela standardní situace. Ale je to normální? Když ne toto, pak i jiné věci se vám mohou zdát nenormální. Třeba migrace Romů!
Karel Holomek