Vážená redakce,
píšu vám z Českých Budějovic, z města, které tolik miluju. Je to moje rodné město, chodila jsem zde do školy a potkala i svého manžela. Co jsem však prožívala při povodních, se ani popsat nedá. Ten vodní živel, který se k našemu městu nenávratně blížil, byl k nezastavení. Když jsem z rádia zaslechla, že je Český Krumlov pod vodou, věděla jsem, že nás povodeň nemine. Seděla jsem u rádia od půl čtvrté ráno a sledovala, jak se blíží k našemu městu. V osm hodin ráno dorazil a zaplavil vše, co bylo kolem řeky. Hasiči, vojáci policie a do toho zvuky sirén a houkaček na autě. To houkání se ozývalo stále silněji. Voda se šířila do centra města.

Běžela jsem s manželem honem nakoupit, abychom měli to nejnutnější. Čekali jsme, co se bude dít dál. Když jsem z uslyšela, že voda je ve vedlejší ulici, věděla jsem, že je zle. Nikdy dřív by mě nenapadlo, co zažiju, v jakém budu psychickém stresu. Za chvíli projížděli naší ulicí záchranáři s výzvou, abychom si vzali vše nejnutnější (léky a doklady) a opustili domovy. Lidé z přízemních bytů měli být evakuováni.
V celém domě, kde bydlím, jsem byla sama. Akorát ve třetím patře zůstala mladá paní. Všichni ostatní byli na chatách a na dovolených. S manželem jsme pobrali, co bylo nutné – deky, jídlo, léky, tranzistor a hlavně mobil. Vše jsme naskládali do auta a přemýšleli, kam pojedeme. Brečela jsem a byla z toho úplně psychicky vyřízená. V tom okamžiku jsem poznala solidárnost lidí. Paní z třetího patra vyběhla a nabídla nám pomoc. „Zůstaňte u mě. Nebojte se, jídla a pití mám dost.“ Její pomoc jsme přijali, protože jsme opravdu nevěděli, kam jít. Všude byly ulice zatopené.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme čekali to nejhorší, měla přijít velká vlna z Lipna, které vypouštěli. Celou tu dobu jsme byli u rádia a poslouchali zprávy. Lidé odcházeli z bytů s baťohy na zádech. Policisté několikrát prošli naší ulicí a ptali se, proč jsme neodešli. Když jsem jim řekla, že paní ze třetího patra nás vezme k sobě, souhlasili. Asi za dvě hodiny přijel soused. Hned u nás zazvonil u dveří, ptal se jak je a jestli nepotřebujeme pomoc, že nás odveze. A já jsem si uvědomila, že nejsou všichni gadže stejní, že i gadžo má o Roma starost. Moc jsem mu poděkovala. Pak mi dal telefonní číslo, abych mu zavolala, jak to všechno dopadne.
To ale není všechno. Telefon jsem ani nestačila zvedat, jak mi lidé, kteří mě znají, nabízeli pomoc. Dokonce paní, se kterou jsem mluvila jen dvakrát a bydlí o dvě ulice dál ve druhém patře, mi volala, ať k ní okamžitě jedu. Je to maminka kamarádky mojí dcery. A tak jsem poznala, že na tu bolest a slzy, které jsme si my Budějovičáci zažili, nejsme sami. Vlna nepřišla – zaplať pánbůh. V pět hodin odpoledne jsem psychickým vyčerpáním usnula a probudila se večer. Všude byla hrozná tma. Manžel se díval na televizi, kterou měl úplně potichu, aby mě nevzbudil. „Je to dobré, už se neboj,“ řekl mi. Přestalo i pršet a mně se tolik ulevilo.
Markéta Šestáková, České Budějovice, 13. srpna 2002