Společnost Člověk v tísni v rámci velkého programu Phare (kampaň proti rasismu) vydala též manuál pro učitele. Je nazván Interkulturní vzdělávání – příručka nejen pro středoškolské učitele. Jeho hlavním úkolem je dát učitelům do rukou prostředek, který jim umožní orientovat se při výchově a vzdělávání dětí na základních a středních školách v otázkách obecné tolerance vůči příslušníkům nejdůležitějších menšin v ČR.
Obsahově je manuál zaměřen na obecnou část, která vysvětluje základní pojmy tematiky interkulturního vzdělávání a pak na jednotlivé národnostní a jiné menšiny. Nejvíce prostoru je zde věnováno Romům. Tato kapitola je ještě doplněna prací Jany Horváthové Kapitoly z dějin Romů.

Nesporným kladem celé práce je, že vedle národnostních menšin, mezi něž jsou započítáváni zřejmě i Židé (spolu s Romy pokládáni za tradiční staletou menšinu), vedle menšin novodobých (Vietnamců, Ukrajinců, Bělorusů a muslimů), je také podrobnější zmínka o gayích a lesbičkách a profilech cizinců v ČR. Takto pojatý manuál už sám o sobě je přínosem, protože ukazuje problematiku tolerance v obecné rovině a ve všech aspektech, které by měl průměrně vzdělaný občan vnímat. Mluvíme-li o učitelích, kteří nesporně vzdělaní jsou, pak ani pro ně manuál nepředstavuje něco, co bychom nazvali nošením dříví do lesa. To v žádném případě. Stále je i mezi učitelskou veřejností mnoho nepochopení, nedorozumění i jisté zaťatosti, která se přenáší na děti a kterou je nutno překonávat. A to nemluvíme o dalších skupinách, jimž je manuál určen také: úředníkům státním i samosprávným, poslancům a senátorům, ministrům, policistům apod. Od nich přece očekáváme kroky přispívající k obecné toleranci a odraz novějšího chápání v jejich každodenní práci. Míra neznalosti a nepochopení je právě u nich největší! Manuál v tomto směru skýtá základní informace a dává dobrý základ k poznání a rozhodování na něm založeném.
Určitě je dobrou stránkou to, že za každou výraznější kapitolou, která vysvětluje vše potřebné, se nachází kapitola tzv. aktivity, která ukazuje praktické procvičování žáků v daném tématu se zaměřením na samostatné myšlení žáka a překonávání jeho případných předsudků, pramenících z výchovy v rodině.
Základní kapitoly a kapitolu o Romech jsem prostudoval pečlivě. V této oblasti se nepokládám za úplného ignoranta, proto se o ní zmíním blíže. Ostatním kapitolám jsem věnoval pozornost rámcovou. Zabralo mi to dost času, tak se rád zmíním o výsledcích svého uvažování nad manuálem, ať alespoň takto je má práce zhodnocena a třeba prospěje i někomu jinému.
Zdá se, že redakce manuálu s povděkem přijala spolupráci Jany Horváthové tím, že k manuálu připojila její Kapitoly z dějin Romů. Není pochyb, že udělala dobře. Tyto kapitoly byly již dříve posouzeny a doporučeny do škol. V souvislosti s uvedením do manuálu je jejich autorka ještě aktualizovala a nepochybně dopracovala. Zdá se však, že autoři kapitol o Romech v manuálu tuto práci neznají, nebo si ji nepřečetli. To je ovšem chyba redakce, která nikterak nepřispěla k žádoucí koordinaci toho, co je v manuálu a o čem píše Jana Horváthová. Kapitoly z dějin Romů jsou především historickou prací, i když v mnoha směrech autorka dovádí souvislosti s historií do současnosti. Nemohou však překročit svůj rámec. Přesto se v manuálu některé záležitosti z historie objevují znovu, při tom dosti nepřesně a nešťastně, navíc zbytečně – stačilo by odvolání na příslušný text Horváthové. Ale to podstatné, co by bylo možno od autorů očekávat, to jest reflexi historických reminiscencí a jejich osvětlení, to tam není! Abych uvedl několik příkladů: - proč došlo k destrukci hodnotových vzorců slovenských Romů při jejich usídlování v českých zemích, ghettoizace ve velkých průmyslových centrech (změna prostředí proti dřívějšímu venkovskému osídlení), které samo o sobě bylo prostředím naprosto devastujícím nejen kulturní, ale i lidské hodnoty. Spolu s asimilačními snahami komunistů to byla nejzákladnější destrukční motivace.
- zhodnocení romského jazyka do současnosti, to chybí úplně. Je přece dnes již známo, jak především romská reprezentace (romští intelektuálové) hodlají vrátit romskému jazyku jeho místo na školách. Je to v programu vlády pro integraci Romů a musí se to do škol dostat. Při tom skvělá 7. kapitola Romský jazyk a slovesnost v přiložených Kapitolách z dějin Romů přímo vybízela k náležitému uvedení do současnosti, stejně tak jako kapitola 10. Usazování v českých zemích a kapitola 12. Státem řízená asimilace.

Za zásadní chybu považuji absenci alespoň zmínky o rodící se romské reprezentaci. Jakkoliv to téma může být pokládáno za velmi diskutabilní a s mnoha nezodpovězenými otázkami. Ve skutečnosti to však byla romská reprezentace, která téma soužití uvedla na scénu a vyjádřila svůj postoj k němu. Asi postoj, který rovněž není přijímán jednoznačně. Ale právě proto toto téma musí být považováno za rozhodující. Teprve potom přišli všichni ostatní, kteří velmi pomáhají, pravda, ale tomuto tématu se vyhýbají jako čert kříži. V manuálu není ani zmínka o tom, co by měli dělat Romové a jak se podílet na tak požadovaném tolerantním ovzduší ve společnosti. Těch rezerv v uvedeném směru mají Romové mnoho, a to se musí říkat! Aspoň, že v 15. kapitole Galerie osobností už zmíněné přílohy manuálu to je, i když z jiného pohledu.
Konečně zmínka o romské rodině, která je považována za základní prostředí, v němž se téměř vše odehrává a téměř vše začíná. Nejsou naznačeny možnosti, jak pracovat na dosažení spolupráce rodiny a školy. Rovněž tak ani zmínka o pozitivech a negativech romské rodiny v tomto aspektu. A dále ještě rozbor situace romského dítěte obecně, nikoliv jen z pohledu nedostatečné vnímavosti ve škole. Těch aspektů postavení dítěte ve společnosti obecně a romského zvláště je více. Je to pohled zabíhající do oblasti lidských práv. Například fakt, že spisovný jazyk je i ve škole nástrojem mocenského útlaku. Pole neorané!
Autoři nikoliv právem namítnou: to vše nelze v takovém rozsahu do práce zahrnout. Právě: redakce měla přesně vymezit témata i jejich obsahovou stránku a dosáhnout tak možnosti říci více, kvalitněji a přesněji i na docela menším prostoru. Škoda! Zase jedna celkem dobrá věc, jejíž dokonalý efekt byl zmařen možná uspěchaností, možná pohodlností.
Nyní už jen zmínka o detailech, které nepokládám za rozhodující, nicméně dokreslují celkovou úroveň práce:
- str. 43 – zmínka o Palackém a jeho spojitosti se sousedskými vztahy s Německem je až příliš odvážná,
- str. 62 – obecná charakteristika etnika neexistuje! V práci Machalové a kolektiv Lidská práva a rasismus je určitě otázka etnika a etnicity vysvětlena velmi podrobně. Není zahrnuto ani v soupisu použité literatury, proto na to upozorňuji,
- str. 146 – Kdo kočuje, je Rom – to už dnes není pravda! Naopak angličtí travellers, jsou směšováni s Romy, ačkoliv jimi nejsou, a koňští handlíři nebyli jen Lovariové – olašští Romové, můj děda nebyl olašský Rom a byl taky koňský handlíř, a str. 147 – jídlo koupené v obchodě a nabídnuté hostovi při nedostatku teplého jídla je největší urážka!
- str. 147 – Servika – termín pro slovenské Romy se užívá jen ve vysloveně odborné literatuře, všichni romisté ani termín nepřijali, proto jeho použití v textu pro učitele považuji za nevhodné i matoucí,
- str. 158 – kriminalita – to je velmi povrchně pojaté téma, rovněž nepostihující základní pohled na to; co k ní říkají romští předáci? Chybí rovněž srovnání s kriminalitou obecně a mírou nebezpečnosti romské kriminality, která je nesrovnatelně méně nebezpečnější, než např. tunelářství a gigantické krádeže privatizační. Takto pojatá kapitola je spíše kontraproduktivní,
- str. 170 až 172 – ghetta duševní jsou horší než fyzická!
- str.193 – zmínka, že SCR byl zrušen kvůli memorandu, požadujícímu uznání národnosti, je zásadně mylná. Tak to nikdy nebylo! Jednak se memorandum objevilo zcela neoficiálně v tehdejším Romano Lil jako pokus o pouhou diskuzi. Představitelé Svazu s tím nikdy veřejně nevystoupili. Ani nemohli. Byli to vzdělaní lidé a komunisti, bylo jim jasné, kam až mohou, a kam už ne. Byl jsem členem vrcholného orgánu Svazu. Je ovšem fakt, že Svaz byl zrušen jako jeden z plodů roku 1968. Pouhý nápad s memorandem byl jen kapičkou vedoucí ke zrušení Svazu,
- str. 203 – krátká zmínka o segregaci je naprosto nedostačující s ohledem na rozměr a současnou nebezpečnost.

Těch nepřesností je více! Mohou být pro nedostatečně znalého čtenáře vodítkem k nesprávnému pochopení věci. Sám jsem byl několikrát na rozpacích, jak si mám uvedený údaj vysvětlovat.
Na úplný závěr: připusťme, že tu máme docela dobrý manuál, který usměrňuje učitele, jak mají vzdělávat a vychovávat děti. Máme však nějaké programy, které by jiným způsobem a jinou metodikou vychovávaly a vzdělávaly učitele?
Karel Holomek