Michal Šamko

Městem zní krásný zvuk houslí.
Kdo ten zvuk vydává?
Vidím jen starého Cikána,
jak s rodinou svou v cestu se vydává.

Dupot koní je doprovází,
jak je krásně kolem, co jim schází?
Proč jen já pocit mám,
že jsem v nesnázi, proč mě štěstí neprovází?

Od té doby, co tu byli,
ti jedni černí, kéž by shnili!
O živnost mě připravili.

Já v hospůdce hrál si,
co jsem chtěl, to jsem měl.
Do té doby, než ten Cikán starý
svými houslemi mě vyhnal s posměchem.
Prý to co on zahrát neumím! K čertu s ním!
Co já vlastně o nich vím.

To vše v houslích jeho,
kdo ví, kde je vzal.
Kdo ví, kdo mu do nich tóny dal.
Snad to byl ďábel, ďábel sám.

To povinnost mi velí říct to kněžím?
Už za nimi běžím.
„Dobrý den, pane faráři,
tam Cikána starého ďábel provází,
já kvůli němu jsem v nesnázi.

Jeho hudbu uslyšeli a jako by oněměli
a mě v posměch měli.
To v těch houslích, pane farář, síla je.
Kdo je uslyší, hned změní se.
Utněte mu hlavu, tý cikánský kryse!“

Za Cikánem se vydali,
ruce provazem mu svázali.
„Řekni, Cikán, odkud housle máš!
Jakým způsobem ďábla uctíváš!“

„Lidé milí, prosím vás,
on je starý otec náš.
Pusťte nás, pan farář.
Housle a hudba, to je život náš,
tím tradici svou uctíváš.

Nebe, práci a cesta volná,
cikánská píseň, od mamičky už v té době znáš,
co matčin prs si do úst dáš.
Pan farář, prosím pusťte nás.“

Odsuzuji otce našeho pro uctívání ďábla.
Ne otce svatého k smrti oběšením.
„A vy, chátro cikánská, táhněte odsud!
Dřív, než trpělivost má pozná chuť zla,
pak ani vás nemine zloba má.“

Vítr burácí, černá mračna, za městem uhodil blesk.
Prásk! To byla rána.
Bůh se zlobí, tam za městem, na cestě pusté
na stromě vyschlém lidé zlí pověsili Cikána.

Opodál ve stromě puklina je.
Ten, co žaloval, už také nežije.
Sám Bůh ho peklu dal
a Cikánům nové housle obstaral.