V romské osadě rostlo děvče krásné jako obrázek a zvěst o ní, jak je pracovitá a jaká je to dobrá kuchařka, se nesla široko daleko.
Když byla Júlinka ještě malá, zemřela jí matka a vychovával ji jen otec. Čas letěl a Júlinka rostla. Když už měla patnáct let, chtěla jít na tancovačku nebo jen tak se procházet s ostatními děvčaty, ale otec byl na ni tuze přísný a hlídal ji: „Nikam nepůjdeš, doma budeš sedět! Nejsi ještě dospělá, počkej tři roky a pak si choď, kam chceš.“

Romové si mysleli, že otec je na Júlinku moc přísný a zlý. Ona však věděla, že je to chytrý muž a byla na něho pyšná.
Ve vedlejší vesnici vyrostl v dobré romské rodině krásný mládenec Jožka, bylo mu už dvacet let. Děvčata na něm mohla oči nechat, ale on si jich nevšímal, protože ani žádná nebyla podle jeho představ. Dívky jen postávaly před zrcadlem a parádily se, chodily na zábavy a doma nic nedělaly. Jožka chtěl ženu poctivou, hezkou, rozumnou a pracovitou. Taková u nich ve vsi nebyla, ale z vyprávění se dověděl o Júlince.
Jednoho dne, zrovna když měla Júlinka šestnáct let, ji Jožka uviděl poprvé. Zůstal stát jako opařený, nebyl schopen říct ani slovo, hleděl na ni s otevřenými ústy. Júlinka mu jeho pohled opětovala. Moc se jí líbil, ale když si vzpomněla na svého přísného otce, raději utekla domů.
Kudy Jožka chodil, tudy myslel na Júlinku. Zamiloval se a vše řekl svému bratrovi Vaškovi. Ten mu odpověděl: „Víš ty vůbec, kdo je její otec? Dávej si pozor, abys nepřišel k úrazu.“ Jožka nedal na jeho slova a šel za hlasem svého srdce.
Zaklepal na dveře domku, kde Júlinka žila, ale místo ní se ve dveřích objevil její otec. Jožka koktal: „Přišel jsem požádat o Júlinčinu ruku.“ Jak to otec uslyšel, rozhněvaný ho hnal ven. Jožka se láskou trápil a napsal Júlince dopis. Škvírou ve vratech se díval do dvora a čekal, kdy půjde na dvůr. Když ji viděl, hodil jí svůj dopis. Júlinka ho rychle zvedla, srdce jí tlouklo na poplach strachem z otce, ale v ruce cítila, jak ji psaní hřeje. Viděla, že ji Jožka opravdu miluje. Dopis si přečetla několikrát a pokaždé se do něho ještě víc zamilovala.
Druhý den opět přišel Jožka k vratům a hodil Júlince druhý dopis, ještě hezčí, zamilovanější. Júlinka četla psaní a byla už zamilovaná až po uši. Jožka neotálel a psal denně dopis za dopisem. Jednoho dne si zavolal otec dceru a řekl: „Júlinko, babička nám našla lepší bydlení v Bratislavě a také práci, kde si vydělám víc peněz. Ty budeš babičce pomáhat, je už stará a nemocná. Stěhujeme se už zítra ráno.“
Jak to Júlinka slyšela, plakala. Věděla, že když odjede, ztratí svého milého. „Ne, nikam nejezdi!“ Radilo jí srdce plné lásky. Ještě tu noc odešla k Jožkovi.
Když se otec ráno probudil, hledal dceru, ale marně. Za to měl na stole dopis. Četl a po tváři mu slzy tekly proudem. Nevěřil, že jeho milovaná dcera utekla. „Co to je za kluka, za kterým šla? A jak to, že mi nic neřekla? Byl jsem na ni moc zlý a ve všem jsem jí bránil. Její lásce už nebudu stát v cestě, ale přál bych si, aby její milý byl z dobré rodiny.“ Mluvil sám se sebou. V tom někdo zaklepal na dveře – ve dveřích stál Jožka: „Otče, nemějte strach o svoji dceru, je u nás doma, je v pořádku a máme se rádi. Jen z vás má strach.“ Když to Rom slyšel, byl rád, že si Júlinka vybrala chlapce z dobré rodiny: „Synu můj, řekni Júlince, ať se nebojí, já vaší lásce bránit už nebudu, jen ať se mi vrátí domů.“
Jožka vše Júlince vyřídil. Ta otci věřila a bez obav přišla zpátky. Otce objala, políbila a se slzami v očích řekla: „Děkuji ti, otče, za tvoji laskavost a dobrotu.“ Otec na to: „Dcero má, můžete se s Jožkou vzít, ale slíbil jsem tvé matce, že ti dám požehnání až když ti bude osmnáct let.“
I stalo se tak. V den jejích osmnáctých narozenin se s Jožkou vzali. Romové na jejich svatbě tancovali, hráli, zpívali, radovali se a manželé spolu žijí šťastně dodnes.
Lajla Čonková, Nové Město na Moravě
Přeložil Gejza Horváth