V našem panelovém domě bydlela Romka se čtyřmi dětmi. Třemi dcerami a jedním moc hodným synem, bohužel tělesně postiženým. Měl špatně srostlé kosti, skoro nechodil a téměř vůbec nemluvil. Uměl však říct slova máma, táta, ha, na, papá, ára. Chodil do školy pro tělesně postižené.

Často jsem ho pozorovala z okna, jak si hraje na zahradě s Denisou, fenkou od sousedů. Protože chlapec neuměl vyslovit její jméno, volal na ni Ané. Denisa k němu vždy přiběhla, protože věděla, že něco dostane. Chlapec se s ní dělil o bonbony, které mu kupovala každý den jeho maminka. Jeden bonbon dával Denise a jeden sobě, a tak se s ní dělil, dokud nebyl pytlíček prázdný. Měl ji moc rád a ona jeho. Dělil se s ní také o všechno jídlo, které měl. Když mě chlapec viděl na chodbě nebo na zahradě, plácl mě po zadku a někdy mě hladil po vlasech.

Rodina to byla dobrá, rodiče se starali o děti. Otec uměl vydělat peníze, chodil do práce a ještě na brigády. Žili si dobře do té doby, než matku začala přemlouvat sestra, aby s ní odjeli do Anglie. Nechtělo se jim a já jsem se ani nedivila, vždyť se měli dobře, i auto si koupili. Jenže sestra je tak dlouho přemlouvala, až se rozhodli. Prodali byt, nábytek a auto. Koupili si letenky a letěli. Asi po osmi měsících jsem se dozvěděla, že jim chlapec zemřel. Byl to pro mě šok, celý den jsem na něj myslela a oči jsem měla zalité slzami. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že onemocněl zápalem plic. Léky, které mu předepsal lékař, nezabraly. Dostal hnisavý zápal plic a zemřel. V Anglii mu prý nesvědčilo sychravé a mlhavé počasí.

Červený kříž pomohl, aby se vrátili domů do Čech, i s chlapcovou rakví. Je pohřbený na místním hřbitově.

Smutný příběh… Vím, že rodina má v srdci velkou bolest a snad mi odpustí, že jsem o tom psala. Markéta Šestáková, České Budějovice