Etnografka Eva Davidová shromažďuje už více než 40 let dokumenty, fotografie a písně z romských osad na Slovensku, ale i od Romů usazených v Čechách.

Při fotografování upřednostňuje skutečnost a umělecký pohled se objeví, až když je fotografie hotová. Podle snímků poznáte, jak Eva přemýšlí, jak vidí a cítí a jak jsou jí Romové blízcí. Když fotí, záběr hledá srdcem, a proto vždy na jejích snímcích najdete upřímnost, cit, charakter, romskou bídu, utrpení a člověčenství. Její fotografie mluví, pláčou, radují se, tancují, zpívají i bolí.

Pamatujete si na svá školní léta? Ano. Do první třídy jsem chodila v Praze ve Stromovce. Pamatuji si, že to byl přízemní dřevěný dům. Byla jsem v dívčí třídě – bylo nás tam třicet. Z nich jsem si vybrala kamarádku, která byla napůl Jugoslávka a napůl Češka.

Proč zrovna ji? Přitahovala mě tím, že byla jiná: tmavší, s černými vlasy a jiným způsobem chování. Ostatní děvčata se s ní právě proto nekamarádila, mě to naopak přitahovalo.

V kolika letech jste se poprvé zamilovala? V patnácti na gymnáziu do spolužáka. Byla to taková platonická láska: on na mne ráno čekal před domem a pak jsme šli společně do školy i ze školy. Měli jsme společné zájmy. Chodili jsme na koncerty a když mi dal první pusu, bránila jsem se, ale pusa to byla krásná.

Co vás přivedlo k Romům? Když jsem studovala na filozofické fakultě etnografii, jezdila jsem do slovenské Polomky na Horehroní. Chtěla jsem psát diplomovou práci o dědině, která byla typická svojí architekturou a tradicemi, její obyvatelé ještě chodili v krojích. Když jsem se jednou procházela vesnicí, přišla jsem až na konec a dole v údolí jsem uviděla jinou malou dědinku. Dívala jsem se na malé dřevěné domečky a ptala se, co to je? Vydala jsem se tam a tak jsem se dostala do romské osady. Bylo to v zimě roku 1954.

Jak vás Romové přivítali? Nádherně. Hned mě zvali dovnitř, v tu ránu bylo jídlo na stole, neptali se chceš, nechceš, máš ráda halušky, prostě řekli jez. Vůbec je nezajímalo, kdo jsem a co chci. Přijali mě hned jako svého člověka. Postupně se přidali další Romové a já cítila, že si mě váží, i když nevědí, kdo jsem. Ohromil mě jejich lidský přístup, cítila jsem, že jsem zapadla do rodiny. Navečer jsem se vracela zpět do dědiny a doprovázelo mě asi sto Romů. Když to viděli mí slovenští přátelé, hned se mě ptali: Evo, jak to, že s tebou přišli Cikáni? A začala debata. Bylo mi řečeno, že se to nesluší pro dívku z dobré rodiny a že se s nimi nemám kamarádit. Já jsem jim odpověděla, že mi to zakázat nemohou, že tam zítra půjdu zase. Jinak bychom už nemohli být přátelé.

Jaký ve vás zanechal tento pobyt dojem? Když jsem se vrátila do Prahy, šla jsem do univerzitní knihovny hledat literaturu o Romech, chtěla jsem se učit romský jazyk. Hned příští rok jsem začala jezdit na východní Slovensko a k diplomové práci jsem si vybrala Trebišov, kde žilo 750 Romů na louce Garanka, většinou v kolibách. Vždy, když jsem tam přišla, bydlela jsem v osadě u romské porodní báby, která pro mě měla nachystaný jeden pokojíček a říkala: Evo, bydli u nás, vždyť jsi naše. V osadě jsem pokaždé pobyla nějakých 14 dní, měla jsem s sebou fotoaparát a magnetofon. Chtěla jsem poznat život Romů, jejich zvyky, hodnoty, kulturu, vědět, jak žijí a čemu věří. Přitom jsem fotila a natáčela romské písničky. Mám asi 1500 původních nahrávek.

Líbili se vám romští kluci? Ano, líbili a já jsem se líbila jim. Asi třikrát mě chtěli dokonce provdat. Ale nakonec jsem zůstala vždy jen jejich kamarádkou. Měla jsem tam také jednoho velkého kamaráda, zpěváka Juraje Šandora, byli jsme jako bratr a sestra. Stejně tak jsem měla velké přátele i u olašských Romů.

Co vám dala práce s Romy? Nikde jsem nepoznala takovou ohromnou soudržnost jako u Romů. Romové se za vás postaví, ochrání vás a pomohou. Jednou mě přišli do romské osady kontrolovat policisté, protože si mysleli, že jsem špionka. Neměla jsem s sebou potvrzení o studiu na fakultě, a tak mě chtěli vzít na služebnu. Najednou kolem mě udělali Romové kruh a nechtěli mě policistům vydat. Měli strach, že mě zavřou, tak se postavili proti nim. Bylo to opravdu silné, v tu chvíli jsem pocítila, že jsem jejich. Ačkoliv nejsem Romka, uvnitř jsem se jí stala.

Co vám vzala práce s Romy? Lidé se na mě dívají přes prsty. Ztratila jsem některé přátele, ve společnosti mě odsuzují a v začátcích této práce jsem měla problémy i v rodině.

Co vám vadí na Romech? Hodně Romů ztrácí tu nejcennější hodnotu, romství. Někteří se dokonce stydí za to, že jsou Romové. Bolí mě to. Romové by si měli udržet svou kulturu, jazyk a hodnoty. Mladí lidé by měli poznat svou historii a tradice, aby byli hrdí na to, že jsou Romové. Gejza Horváth