Jen tři týdny od začátku války v Iráku trvalo, než spojenecká vojska vstoupila do Bagdádu. Jejich úspěch byl jednoznačný. Tolik obávané „elitní“ Republikánské gardy se téměř neprojevily. Rychlost vojenské operace i poměrně malé ztráty na životech civilistů a vojáků zaskočily všelijaké vojenské experty.

Překvapením, alespoň pro někoho, také bylo, že Iráčané neměli moc chuti za vlast bojovat. Jenže kdo zažil totalitní režim, ten by zas tak moc překvapený být neměl. Iráčtí občané prostě nechtěli umírat za osobu, kterou museli opěvovat, často i pod trestem smrti. A tak vítali Američany spíše jako osvoboditele než dobyvatele. Do budoucna to však neznamená mnoho. Tyto sympatie se mohou velmi brzy zvrtnout v pravý opak. Také obdiv, který Američané sklidili i u svých kritiků za brilantní vedení války, se může rychle proměnit v obavy z jejich síly. Teď je čeká těžší úkol, než byla samotná válka: sestavit akceschopnou iráckou vládu a alespoň budit zdání, že své současné moci nebudou příliš zneužívat.
Zdánlivý neúspěch zaznamenali v tom, že se jim nezdařilo, podobně jako v případě Usámy bin Ládina, chytit Saddáma Husajna živého, nebo nalézt jeho mrtvolu. Vyrojily se pověsti, kam všude zmizel, ale nic konkrétního. Nejsem si však jist, zda jde o americký neúspěch nebo úspěch. To, že byl Husajn darebák a zločinec, je jedna věc. Koruna mučedníka (a tu by měl, kdy by přesvědčivě zahynul nebo byl souzen) však dokáže inspirovat následovníky. Mohli bychom pro to mít pochopení z českých dějin.
Irácká válka byla také určitou zkouškou českých politiků. Ti projevili své schopnosti a nezklamali. Dokázali znechutit jak odpůrce Američanů, tak příznivce vojenského svržení Saddáma Husajna. Signály, které vypouštěli na povrch, byly krásným příkladem kakofonie (nesouladu). Zatímco zpočátku to vypadalo na opatrnou podporu USA, v okamžiku, kdy své postoje zmírnili Francouzi i Němci, u nás převládlo jakési podivné vyjadřování odporu k válce. A parlamentní jednání o vyslání nemocnice do Iráku trvalo vskutku dlouho. Naši zdravotníci tam zřejmě dorazí až v okamžiku, kdy ta nejvážnější potřeba polní nemocnice bude pryč. Nepřekvapí tedy, že zatímco Polsko, jehož jednotka se v tichosti také do bojů zapojila, dostalo pozvánku k jednání o obnově Iráku, my zřejmě moc úspěšní nebudeme. Takový výsledek by nevadil, kdyby šlo o vyjádření zásadového postoje. Ale kdy měli čeští politici nějaký zásadový postoj?
Roman Růžička