Berounský Bronx? Člověk by ani nevěřil, že se nachází v nejobávanější čtvrti z celého města. Je neděle, první jarní dny vylákaly ven spoustu lidí. Kluci hrají fotbal a nohejbal na novém hřišti, maminky s kočárky poklidně rozmlouvají, některé ženy uklízejí okolí. Lokalita není typickým ghettem na okraji města. Leží nedaleko centra mezi jinými obytnými domy. Není ani nijak rozlehlá, tvoří ji 72 bytů v osmi domech uspořádaných do čtverce a s vnitroblokem. Domy postavené ve dvacátých letech minulého století se ale na první pohled výrazně odlišují od okolí.

Zametáme s příživníky

Místo má pověst čtvrti, do níž není po setmění radno zavítat. Lidé z Berouna si už zvykli. „Oni“ bydlí tam, a „my“ tam raději nebudeme chodit. V Bronxu byla hospoda, kam chodili jen místní. Na dvorku se v létě grilovalo a opékalo. Ostatní se tam neodvážili. Dnes je zavřená, chybělo kolaudační povolení. Znovu už se neotevře. Lidé z okolí si stěžovali na hluk a nepořádek. I přes den se tomu místu raději vyhýbají, mají strach z „feťáků“ a vlastně ze všech jeho obyvatel. O tom, co se tu děje, průběžně informují jen noviny. Člověk se z nich dozví, že Noční Bronx nahání hrůzu, případně to, jak radnice „elegantně zametá s příživníky z Bronxu“.
Málokdo se zajímá, jací tam vlastně žijí lidé. Drtivá většina dětí chodí do zvláštní školy, která jim má prý dát šanci alespoň na nějaké vzdělání. Dluh na nájemném tady má navzdory pověstem jen část rodin. Jasnější ponětí o situaci nemá ani Marie Marková, vedoucí sociálního odboru na městském úřadě. „Setkáváme se jen s těmi, kteří k nám přicházejí pro sociální dávky. Jinak mám stejné informace jako každý obyvatel Berouna.“
Pan Bohumil bydlí v těchto místech od narození. Vidí své sousedy jako obyčejné lidi. „To víte, že tady je pár takových, kterým nikdy nedomluvíte, ale určitě nejsou všichni takoví.“ Jasný názor má i paní Lacková, která s dětmi (nejen) z Bronxu už v minulosti pracovala po vyučování. „Co ta děcka můžou dělat? Poflakují se v okolních ulicích, nemají totiž moc jiných možností. Na placené kroužky většina rodičů nemá, jinde je nechtějí. Přitom z vlastní zkušenosti vím, že hlavně ti mladší by uvítali jakoukoliv možnost nějakou zájmovou činnost navštěvovat.“
Velkým problémem berounské čtvrti se špatnou pověstí jsou drogy. Uzavřenost místa, nuda a šeď ve volném čase dětí a mládeže z Bronxu ideálně nahrává dealerům. Cílová skupina je velká a lidé se bojí něco říct. Drogy tu prodává rodina, která přímo ve čtvrti nebydlí. Nikdo o tom ale nechce mluvit.
Městský úřad se rozhodl situaci řešit po svém. Plán byl jasný: zvýšit hodnotu bytů a z oblasti udělat bezpečné místo. V roce 2001 začala rekonstrukce prvního domu. Město jeho obyvatele dočasně vystěhovalo do náhradního bydlení. Vrátit se ale mohli jen ti, kteří neměli dluh na nájemném. Před rekonstrukcí byl nájem v bytech 1800 Kč. Po rekonstrukci se vyšplhal na 4500. Nevrátili se neplatiči, ani ti, kteří si už takový nájem nemohli dovolit. Zůstali v náhradních bytech.

Nemůžeš platit víc? Nevrátíš se.

Rekonstrukce měla pokračovat, aby hodnota místa vzrostla. Město spoléhalo na to, že odejdou „problémoví“ a „nepřizpůsobiví“. Princip by zůstal stejný: neplatíš? Nevrátíš se. Nemůžeš platit víc? Máš šanci zůstat v náhradním bydlení. Dnes se ukazuje, že peníze na další rekonstrukci dlouho nebudou. Městský úřad ale žádné jiné řešení nemá.
Místní lidé by uvítali nějakého prostředníka, který by dokázal vytvořit mezičlánek mezi nimi, úřady a ostatními obyvateli Berouna. Veřejně se o takové možnosti zatím nemluvilo. Pan Bohumil k tomu říká: „Dříve tuto práci dělal můj otec. Byl to zástupce všech Romů z Berouna a Králova Dvora. Chodil na úřady a řešil, co bylo potřeba. Brali ho jak Romové, tak úředníci. To už je ale dávno, bylo to ještě za komunistů, od té doby tady nikdo takový nebyl.“
Městský úřad o funkci terénního pracovníka nikdy neuvažoval a v nejbližší době s ní nepočítá. Po zrušení okresního úřadu pod sebe převzal romskou poradkyni Emilii Kurejovou. Šíře jejích pracovních úkolů ale vylučuje intenzivní terénní práci. Z její iniciativy však vznikl návrh zaměstnat terénního pracovníka pod některým z místních občanských sdružení.
Dobročinný spolek Lomikámen teď v objektu bývalých kasáren zřizuje Centrum neziskového sektoru. Jeho zakladatelé se rozhodli změnit stav, kdy kolem kauzy Bronx vzniká informační vakuum, jen občas protržené skandálním titulkem v novinách.
Jeden ze zakladatelů Lomikamene Michal Štingl vysvětluje: „Chceme otevřít téma Bronxu, které lidi zatím nezajímá. Zaměstnáme terénního pracovníka. Měl by pomoct v komunikaci, aby se v individuálních případech zabránilo automatickému vystěhování rodin. I když člověk může získat z novin dojem, že obyvatelé Bronxu jsou banda příživníků, mladých feťáků a kriminálníků, není to tak. Bydlí tam spousta příjemných lidí, kteří prostě chtějí mít klid a žít obyčejným životem. S těmi se ale nikdo nebaví. Prostory v bývalých kasárnách využijeme pro dětské volnočasové aktivity, máme v plánu postupně zaměstnat další lidi přímo z této lokality, práce u nás bude dost. Už se nechceme dívat na to, jak úřady a místní lidé zavírají oči a řeší jen následky špatné komunikace.“

Jaroslav Valůch, spolupracovník společnosti Člověk v tísni