Vojta za svého mladí dělal všechno proto, aby navštívil dědu, který se odstěhoval v době první světové války do Ameriky a žil tam v Clevelandu. Třikrát zkoušel utéct, ale pokaždé ho chytli a zavřeli. Napočtvrté se mu to povedlo, utekl a padesát let jsme ho neviděli. Za tu dobu mu umřeli rodiče i sestra a on ani jednomu z nich nebyl na pohřbu, protože nemohl a ani to nešlo. Loni jsem se dozvěděl, že Vojta přijede do Čech a bude tady dva měsíce s manželkou, se synem a dcerou. Já i ostatní Romové byli moc rádi, moc jsem se těšil na jeho příchod, který se mi zdál být nekonečným. Objímali jsme se potom, smáli i brečeli. Jeho manželka je černoška, syn je po ní, ale dcera už je cikánka.

Vojtěch nám vykládal, jak utekl, co prožil, jak trpěl v lágru v Německu. Říkal, že se chtěl vrátit, ale bál se, že ho v Československu zavřou, tak raději trpěl dál. Dočkal se však dne, kdy dostál lístek od svého dědy na loď do New Yorku. Konečně nadešel jeho dlouho očekávaný den! V newyorském přístavu už na něj potom čekal jeho děda. Vojta nám řekl, že v ulici, kde žil v Clevelandu jeho děda, bydleli samí Romové, děti tam běhaly po venku bosé a v roztrhaných teplákách. Podle domku bylo poznat, že tam bydlí Romové. Vojta povídal, že si nemohl zvyknout na nové prostředí, těžko se mu tam žilo. Vzpomínal a přitom mu slzy tekly po tváři. Řekl ale, že dnes už je v Americe doma, žije si dobře, ale že ani tam nemají rádi Romy: nadávají na ně a odstrkují je. Dva měsíce jsme byli spolu, koncertovali jsme: Vojta hrál na violu a jeho děti ho obdivovaly za takovou muziku, usmívaly se. Jeho manželka umí romsky jen trošku, ale mluvila s námi a bylo zajímavé slyšet romštinu z jejích úst. Byli jsme i na východním Slovensku v dědině, kde se Vojta narodil a kde žil do svých patnácti let. Kamarádi si ho dobírali, škádlili, ptali se, proč si vzal za manželku tak černou černošku s velkými pysky. Vojta odpovídal: „Já jsem také černý a škaredý cikán.“ Když jsme byli na hřbitově, plakali jsme, vzpomínali jsme na dětství, na mládí, na lidi a kamarády, kteří už nejsou mezi námi. Dny s Vojtou byly velice krásné. Uspořádal dokonce bál, kam pozval všechny Romy. Hrálo se tam, pilo, zpívalo, tancovalo a loučili jsme se s Vojtou. Domů, do Ameriky, se mu moc nechtělo, a když nadešel den jeho odchodu, brečel a my s ním. Dezider Giňa, Rokycany Do češtiny přeložil Gejza Horváth