U nás v Českých Budějovicích je na každém rohu bar či herna s automaty. Jedna je i v naší ulici a spousta Romů chodí hrát právě tam. Ozývají se odtud dost hlučné debaty, někdy i křik, to když jdou manželky pro své muže, aby neprohráli poslední peníze, které jim ještě zbyly. Mívám často otevřené okno, a tak někdy slyším dost ostrou nadávku, ale já se těm ženám vůbec nedivím. Musí myslet na to, co dát do hrnce, a když muž prohraje celou výplatu v automatu, je to potom k zoufání. Nejhorší však je, když se do hraní automatů pustí ženská. A o tom bych chtěla právě napsat.

Chvátala jsem s dcerou z města domů, pršelo a já se těšila, až budu v teple. V naší ulici jsem potkala Roberta: pozdravil a prý jestli nemám cigaretu. Dcera vytáhla krabičku, nabídla mu a my jsme si taky zapálily. Dívám se, že je nějak divný. „Co je, Roberte, jsi nějaký špatný, co máš tak kyselý obličej? Stalo se ti něco?“ Znám ho a vím, že je to slušný kluk. Vždy se staral o rodinu a chodil poctivě do práce. Sedli jsme si na schody, popotahovali cigára a já čekala, s čím si postěžuje. „Teto, já už nevím, jak dál. Já se asi zabiji, pověsím nebo se nechám zavřít do kriminálu.“ Vytřeštila jsem oči a viděla jsem, že je na tom moc špatně. Se slzami v očích povídal dál: „Já už nemůžu vydržet, co má žena a tchyně dělají. Sotva dostanou peníze, už jsou v herně a strkají peníze do automatů. Dokud neprohrají alespoň půlku peněz, nehnou se odtud. A pak jdou jinam a tam zase hrají, dokud neprohrají úplně všechno. Vůbec je nezajímá, že jsou doma tři děti a chtějí jíst. Doma jsou děti hladové, kamna prázdná a žena s tchyní pryč. Když přijdou domů a já ženě vynadám, hned se na mě obě rozkřičí. Několikrát jsem ji dokonce zmlátil, ale není to nic platné. Pak jsem jí vzal všechny peníze, že nakoupím jídlo sám, ale nebylo to nic platné. Šla si půjčit tajně k rodině. Ti pak chtěli po mně, abych jim peníze vrátil. Vyhrožoval jsem ženě, že od ní odejdu, že s ní žít nebudu. Ona naoplátku vyhrožovala mně, že se s dětmi zabije, když ji nechám, a jak ji znám, udělala by to. Řekněte mně, co mám dělat? Já už nevím kudy kam.“ Zůstala jsem zticha, co jsem mu měla na tohle říct? Bylo mi ho moc líto, litovala jsem i jeho děti. Markéta Šestáková, České Budějovice