Představte si, že žijete v malé, celkem kulturní středoevropské zemi. Představte si, že tam žijí lidé jako vy, hovoří stejným jazykem, chodí do stejných škol, mají stejná práva a povinnosti. Představte si, že se od nich lišíte v několika zvycích a ve vzhledu – máte kupříkladu větší nos, menší postavu než ostatní a jste více emocionální.

Žije se vám tam vcelku dobře až jednou projdete kolem nápisu: Češi do plynu. Zarazí vás to. Napadne vás, kdo to mohl napsat. Jistě to nebyl nikdo z vašich sousedů. Jste přeci slušný člověk, platíte daně, nemáte konflikty s policií. Začne vás to znepokojovat. Nemůžete se cítit dobře, když vám chce někdo ublížit. Napadne vás, že kolem tohoto nápisu chodí vaše děti a děti vašich přátel. Bojíte se, co by to s nimi mohlo udělat. Poptáte se sousedů, co oni na to. Pokrčí rameny a poradí vám, abyste to nechali být. Týká se to těch ostatních Čechů, co kradou, fetují a vůbec dělají špatné věci. O vás si také sice původně mysleli, že jste stejný, ale pak zjistili, že jste docela fajn. Pochopíte, že vám nepomůžou. Koupíte tedy čisticí prostředky a s obavami se vydáte odstranit nápis. Všichni zvědavě pokukují a říkají si, že to přeci není nutné. Celé odpoledne dřete, až nápis odstraníte. Vaše děti vracející se ze školy ho přeci jen zahlédnou. Cítíte se mizerně. Děti se vás ptají, co tím ten člověk myslel. S těžkým srdcem jim povídáte, že dřív se lidé plynem zabíjeli. Děti se ptají, proč vám chtějí ublížit, co je s vámi špatně. Samozřejmě nevíte. Dokonce to dojde tak daleko, že se snažíte na něco přijít. Na nic pochopitelně nepřijdete, a tak to pustíte z hlavy, ale něco ve vás zůstane. Jakási pachuť něčeho odpudivého. Časem uvidíte několik dalších nápisů podobného rázu. Začne ve vás hlodat pocit, že něco s vámi musí být špatně. Přestanete si nápisů všímat. Ale něco se ve vás změní. Dostanete strach… Hádejte, jak by mohl příběh pokračovat? Možná že rezignujete a řeknete si, že jste asi vážně špatní. Možná dostanete vztek, ale neuděláte nic. Možná se budete v noci budit a dívat se na protější domy, kdo to píše a pak, když ho přistihnete, zavoláte policii. Možná ... Ale kdo by se tím, zabýval. Vždyť je to jen smyšlený příběh. A tak Romové každodenně chodí kolem nápisů, nabádajících k jejich likvidaci, ničících jejich sebeúctu. My si jich sice všímáme, ale nezúčastněně, protože se nás přímo netýkají. Jenže nás také nějak mění, a možná více, než jsme si ochotni uvědomit. Jak by nám asi bylo, kdyby se týkaly nás? Jak bychom se cítili? Změnilo by nás to? Přemýšlejme o tom. Prosím. Michaela Killarová