Praha – Letošní Mezinárodní den Romů – 8. duben – byl ve znamení hořících svící. Jednu z prvních zapálil tibetský duchovní vůdce dalajláma, který se současně pomodlil za jednotu romského národa. Svíce hořely po celém světě a výjimkou nebyla ani ČR.

V Praze organizovalo oslavy již tradičně studentské sdružení Athinganoi, které má hlavní podíl na tom, že se MDR stává i u nás vskutku významným dnem. Sdružení bylo jedním z prvních, které na tento den dokázalo upozornit a začalo ho slavit. Příkladem romských studentů se řídily další organizace. Nejrůznější romské organizace a spolky se stávají střediskem zájmu českých médií a v novinách se objevují články také o činnosti romských spolků. Lze říci, že MDR, který má působit nejen na sebevědomí Romů samotných, ale i na většinovou společnost, plní svůj úkol.

Vernisáž v Marathonu
První letošní akci, výstavku fotografií v pražské kavárně Marathon, uspořádalo sdružení Athinganoi 7. dubna. Jde o snímky dokumentující činnost klubů z Prahy 9 – Harfa a Harfica a o tvorbu dětí z Dětského domova v Sazené, malé vesničce severně od Prahy. Snímky z výletů mapují činnost dětí nejenom v Praze, ale například i v Prachovských skalách.
Děti ze Sazené spolupracují s profesionálním fotografem Jiráčkem. Jak začala tato spolupráce? Vychovatelka Marie Hrbková vzala předloni osm dětí na workshop pořádaný Jiřím Stivínem, jehož součástí byla i multimediální dílna, kterou vedl Jiráček.
Děti měly možnost vyzkoušet si práci s digitálním fotoaparátem. „Byla to pro ně obrovská inspirace. Udělaly spoustu snímků a mohly hned vidět, jakou chybu při fotografování udělaly. Naštěstí zaujaly pana Jiráčka natolik, že se jim začal věnovat. Jinak by neměly na čem fotit, protože my na digitální fotoaparáty nemáme, a on jim půjčuje své vlastní,“ popsala fotografické začátky dětí z domova jejich vychovatelka.
Taktéž fotograf si takovou práci pochvaluje: „Zavolal mi tenkrát Jiří Stivín a řekl, že přijedou děcka, která budou mít talent na muziku i na obrázky, tak abych se připravil. A skutečně: spousta jejich fotek by mohla jít okamžitě na výstavu.“ Současně si ale i postěžoval: „Oslovili jsme firmy, které se výrobou a prodejem digitálních fotoaparátů zabývají, zda by dětem nemohly nějaké věnovat. Všechny odpověděly, že je to zajímavé a že o tom budou uvažovat. Ale to bylo všechno. Žádný fotoaparát děti nedostaly.“
Na vernisáži zaujaly nejen fotografie. Představila se i začínající skupina z pražského Žižkova Le Devleskere čhave a několik písní zahrály a zazpívaly i dva sourozenci z Dětského domova v Sazené.

Život a smrt Johnyho Hrona
Úterní program Mezinárodního dne Romů v Praze se soustředil do Rockcafé na Národní třídě. Začal filmem Život a smrt Johnyho Hrona. Jde o příběh švédského chlapce ubitého nacistickými skinheady. Johny byl synem českého emigranta a švédské matky, kteří příběh také vyprávějí.
Johny by mohl být prototypem úspěšného mladého Švéda: blonďák, sportovec, úspěšný ve škole. Tam byl však terčem skupiny skinheadů. O šikanování, kterému byl z jejich strany vystaven, však rodiče nevěděli. Ve čtrnácti se vydal se svým kamarádem tábořit k jednomu jezeru. Skupina skinheadů však o tom věděla a vydala se za nimi. Čtyři neonacisté jej přepadli, byli ho, tloukli, kopali. V bezvědomí jej hodili do jezera. Johny se probral a chtěl uplavat. Pustili se do jeho kamaráda a křičeli na něj: „Ještě jsme s tebou neskončili. Jestli se nevrátíš, zabijeme ho.“ Johny se vrátil, a to už nepřežil. Když ho podruhé hodili do jezera, víc se neprobral. Nenávist skinheadů k Johnymu se nezastavila ani po smrti. Zničili kříž postavený na břehu jezera a později se pokoušeli zničit i náhrobek. Johnyho rodiče se však nevzdali a neustále pomník obnovovali. Byli silnější a trpělivější než švédští neonacisti.
Na promítání filmu pozvalo Athinganoi studenty z Romské střední školy sociální v Kolíně a z pražského gymnázia Na Zatlance. Po promítání následovala diskuse s vládním zmocněncem pro lidská práva Janem Jařabem a předsedou Ligy etnických menšin Obonete Ubamem. Zaměřila se především na téma rasistického násilí a rasismu v české společnosti. Zpočátku to vypadalo, že diskuse se ani nerozběhne, ale po chvíli otázky a reakce posluchačů nebraly konce. Studenti se zaměřili mimo jiné na problém, zda útoky skinheadů jsou vskutku rasistické, nebo zda jde o obecný projev agresivity. Diskutující zejména ze strany Romů poukázali na skutečnost, že pravděpodobnost napadení Roma, ale i kohokoliv odlišného od většinové populace, je výrazně vyšší než napadení Čecha. Upozornili také na obecné předsudky, které ve většinové populaci panují.

Květiny do řeky
Květinovou slavností si MDR připomněli i Romové z PrahyHolešovic. Krátce po patnácté hodině přišli s květinami na Hlávkův most a hodili je do řeky. Květiny v řece symbolizují, že stejně jako voda protéká desítkami zemí, i Romové na své pouti prošli mnoha zeměmi, než se usadili tam, kde jsou nyní.

Čtení romské tvorby za tónů hudby
Čas po sedmnácté hodině byl v pražském Rockcafé na Národní třídě vyhrazen romské literární tvorbě a tanečním souborům. Pozdní odpoledne zahájil dětský taneční soubor Čiriklore z pražských Vršovic. Děti za doprovodu kytar tančily, zpívaly a vytvořily dokonalou atmosféru pro následné čtení textů romských spisovatelů.
Nejdříve zazněla pohádka Eleny Lackové v romském originále, kterou přečetla Dana Dubjelová. Po pohádce přišla na řadu poezie: básně slovenského Roma Dezidera Bangy přednesl redaktor Radia Rota Bohumil Havrľa. Blok ukončil Emil Cína, který své básně přednášel v romštině i v češtině.
Tečku za literárním odpolednem udělal soubor Čercheňa z Brna. Jeho tanečníci a tanečnice diváky zaujali a sklidili zasloužený potlesk. Tleskali nejen návštěvníci, ale i jejich vršovičtí „konkurenti“.

Zaplněné Rockcafé tančilo s Věrou Bílou
I když na všech akcích, které Athinganoi zorganizovalo, bylo plno, to hlavní mělo přijít večer. Postupně se Rockcafé na Národní třídě v Praze plnilo muzikychtivým obecenstvem, které čekalo na hvězdy z Rokycan – Věru Bílou a skupinu Kale. Tato světoznámá kapela worldmusic plní prestižní koncertní haly po celém zejména západním světě.
Začátek večera ale patřil „černé“ muzice. Jako první vystoupila americká gospelová skupina Breath of Life. Sál byl plný, avšak mezi devátou a desátou hodinou se zaplnil ještě víc a nebylo tam k hnutí. Na pódium vystoupila skupina Kale a mladé publikum nadšeně vítalo své hvězdy. Souběžně s Kale hrála v současné době snad nejslavnější a nejrychlejší cimbálová skupina světa – rumunští Taraf de Haiduks. To také může vysvětlit, proč mnohé tváře známé snad ze všech koncertů romských skupin tentokrát v publiku chyběly. V průběhu večera byla také zapálena svíčka, která i v Praze připomněla potřebu jednoty romského národa.

Program přilákal i Čechy
Sdružení Athinganoi se zdařilo to, co chtělo. Oslovilo nejen Romy, ale i tzv. většinovou společnost. Zájem Čechů nebudilo jen osvědčené lákadlo Věra Bílá a skupina Kale. Češi si dokázali najít cestu i na čtení romské literární tvorby. Také dopolední diskuse po filmu Život a smrt Johnyho Hrona ukázaly, že téma, na které mladí lidé lidé z Athinganoi upozornili, je zajímavé pro celou společnost. Mezinárodní den Romů si tak i díky romským studentům, a dalo by se napsat především díky nim, nachází místo v českém kalendáři.
Roman Růžička Foto: autor