Fotografie dokáže zachytit okamžik. A pokud to člověk s fotoaparátem umí, snímek řekne i něco víc. Takové jsou snímky mladé fotografky Jany Tržilové, která v Praze vystavovala v rámci festivalu Khamoro. Říká, že fotí lidi, jak je Bůh stvořil. A něco na tom bude. Její fotky dovedou inspirovat. Svojí romskou tematikou inspirovaly hudebníka Jaze Colemana, který na jejich motivy složil Concero Grosso.

Jak se Jaz Coleman setkal s vašimi fotografiemi?
Úplně náhodou. Před dvěma lety jsem pracovala pro Český rozhlas a měla jsem s ním natočit rozhovor. Svůj první rozhovor v angličtině. Byla jsem rozklepaná, ale všechno dobře dopadlo a já se s ním pak bavila o všem možném. Náhodou jsem měla u sebe fotky lidí z Matiční. Ukázala jsem mu je a jemu se tak zalíbily, že se rozhodl, že podle nich napíše muziku. Já jsem tomu nevěřila, ale muzika je na světě. Skladba měla premiéru v prosinci 2001 v londýnské Covent Garden, kde jsem měla výstavu.

Říkala jste, že fotíte lidi jak je Bůh stvořil. Co tím vlastně myslíte?
Nemohla bych fotit třeba modelky nebo reklamu. To považuji za fotografický kýč. Takhle lidi nevypadají. Lidi, které potkávám v tramvaji nebo v obchodech, nevypadají jako ti, kteří jsou nám předváděni jako ideál krásy. Toto bych nikdy nemohla dělat. Ale tím se vydělávají peníze. Znamená to, že budu do konce života v minusu. To, že fotím lidi, jak je Bůh stvořil, znamená, že nejsou nalíčení, že nevypadají jako z reklamní fotografie.

Jaké to je fotit Romy? Nemáte problémy, aby vás přijali?
o je zvláštní. Já jsem nikdy žádný problém neměla. Nikdy jsem se nesetkala s negativní reakcí, natož s fyzickým útokem. Ptali se mě, jestli budou v novinách. Nestojí o žádnou publicitu. Pak jsem jim ukázala nějaké snímky a líbily se jim. Super. Jsou to fajn lidi. Mají takovou míru temperamentu, která mi je vlastní. Obdivuji je. Dokáží žít v podmínkách, ve kterých bychom my, lidé prvního světa, žít nedokázali. Žijí v komunitě, milují svou rodinu, děti.

Děti, a zejména ty romské, při focení rády pózují. Jak se s tím vyrovnáváte?
Nejdřív na mne musí zapomenout a potom to už jde samo. Sednu si na bobek a ony si mě po chvilce přestanou všímat. Samozřejmě úplně nezapomenou, ale přestanou mít potřebu pózovat.

Nefotíte jenom v České republice, ale procestovala jste také kus světa. Kde všude jste byla a kde se vám nejlíp fotilo?
Projela jsem Japonsko, Indonésii, Mexiko, Guatemalu, Thajsko, Keňu a Rumunsko. Nejlepší to bylo v Rumunsku a v jižním Pacifiku. Tam jsou nejlepší lidi, jaké jsem v životě poznala. V Rumunsku se čas zastavil před dvěma stoletími. Vypadá to tam jak v pohádce. A lidi mně připadají jako ze sedmnáctého století. Také tak žijí – žádná elektřina, voda. Samozřejmě já bych tak žít nemohla.

Co teď fotíte a co plánujete do budoucna?
Mám spoustu plánů. Teď jezdím do uprchlických táborů. Fotím životní příběhy lidí, kteří začínají jinde. Chtěla bych odjet také do Austrálie fotit kmeny Aboriginů, a pak do Mongolska, do Kazachstánu a na Kubu.

Roman Růžička