Po rozpadu Československa se mnoho měst snažilo zbavit svých „slovenských“ občanů. Samozřejmě, že šlo téměř výhradně o Romy. Města zneužila neznalosti lidí a chtěla je vystěhovat na Slovensko.

Jednala přesně v duchu zákona o občanství, který by se správně měl nazývat protiromský zákon. Účelové kličky v zákoně, které „náhodou“ odpovídaly jednotlivým vlnám romských migrací do ČR, byly dost patrné a mnozí poslanci se tím ani netajili. V tomto protiromském duchu jednalo v roce 1993 i Ústí nad Labem. Rodina Červeňákova dostala od města jízdenky, aby se odstěhovala na Slovensko. Pro město zřejmě překvapivě se však Červeňákovi rozhodli vrátit zpátky domů, do Ústí. Město jim však už odmítlo vrátit původní byty, ve kterých dříve bydleli. Nové byty dostali až po zásahu prezidentské kanceláře.
Již v roce 1993 se Červeňákovi začali soudit s městem. Pomalá česká justice však nedokázala rozhodnout a advokátka rodiny Klára VeseláSamková se rozhodla obrátit k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Teprve to vedlo k tomu, že začala jednat alespoň vláda. Rozhodla se v rámci mimosoudního vyrovnání zaplatit Červeňákovým 900 tisíc korun jako náhradu za újmu, kterou jí způsobila pomalá česká justice. Pokud by čekala na rozhodnutí soudu, vyšlo by to stát zřejmě dráž.
Na celém případu se projevují dvě věci, se kterými se stát dodnes potýká. Jednou je snaha měst zbavit se Romů i způsoby, které opravdu působí podivně. Smutné je, že jim v tom po poměrně dlouhou dobu pomáhal zákon, který se spravedlností měl jen málo společného. Druhá věc je letitý problém všech občanů. Jde o pomalou práci soudů. Rodina Červeňákova ukazuje, že ani proti této pomalosti není občan bezmocný. Chtělo by to jen více takových Červeňákových a také více advokátů, kteří budou stát za právy svých klientů tak důsledně jako Klára VeseláSamková. Jen skutečný tlak lidí nakonec stát přinutí, aby jim sloužil. A součástí tohoto státu jsou i soudy.

Roman Růžička