Věční tuláci – cikáni V Německu se příslušní činitelé zabývají oním zvláštním druhem lidí, kterým se všeobecně říká – c ik á n i. Bylo v prvé řadě stanoveno, kdo k cikánům přináleží v širším smyslu, které rasy dlužno považovati za jejich příslušníky, jak tito zvláštní lidé žijí a konečně, jak jsou po celém říšském území rozptýleni. Nebyla to práce snadná.

Povolaní činitelé musili se této práce podjati, poněvadž příslovečná péče národně socialistického programu o ochranu arijské rasy toho žádá. Jmenovitě nyní po obrovském přerodu a mohutném rozvoji Říše bylo třeba všimnouti se co nejdůkladněji i této na pohled snad nepatrné okolnosti.
Všude, po celé Evropě, žije vždycky národ či nárůdek, který v představách ostatních spořádaných občanů budí pojem něčeho báchorkového, dobrodružného. Jsou to příslušníci určité lidské skupiny, kteří jako někdejší Nomádi nemají ve smyslu občanského pojmu žádného pevného sídla, jsou věčnými tuláky.
Kdo to jsou cikáni? Lépe řečeno: kdo je cikán?
Již odpověď na tuto otázku jest obtížná. Právě touto otázkou zabýval se vedoucí říšského ústavu pro rasově hygienické a lidověbilogické bádání dr. Ritter a dospěl prozatím k těmto výsledkům. Na území Velkoněmecka žije na 30.000 „cikánů a cikánských míšenců“, z nichž asi 20 tisíc na území staré Říše. Avšak jen asi sto rodin možno považovati za „pravé“ cikány, kteří pocházejí, jsouce aspoň v posledních svých rodových kolenech poměrně nemíšeni, od původního kmene či národa Nomádů. Všichni ostatní jsou již výsledkem mnohonásobného míšení; jsou to bytosti pořádku ve smyslu civilisovanosti se štítící a společensky nesourodí.
Tato neurčitelnost nebo těžkourčitelnost původu jest u cikánů samotných příčinou zvlášť značného napětí mezi romantikou a neromantickou skutečností. Z asi dvou milionů cikánů, kteří na zemi žijí, jest z nich ve staré Říši jen každý stý. Němcům jsou tedy málo známí, zvláště mezi obyvateli velkoměst jsou mnozí, kteří znají cikány jen z civilisovaných cikánských kapel nebo z různých básní a dějin, ze zpráv novinářských a konečně i z několika – oper? Takový cikán býval ovšem dlouhou dobu jakousi pestrou, nepostradatelnou ozdobou divadelních dějů, ať to byla známá postava cikánky Carmen ve stejnojmenné opeře či Preciosa nebo Cikánský baron. I v dějinách a zkazkách objevovala se a přicházejí věštby cikánek už ve školních učebnicích. Různá tajemná učení a tajné vědy, mnohdy v souvislosti s hracími a vykládacími kartami, byly připisovány cikánům.
Ve s k u t e č n o s t i je tomu ale jinak. Odkud pocházejí cikáni? Soudí se, že ze severní Indie nebo střední Asie, což ovšem není přesně zjištěno. Byli asi jednou z obětí přívalu Mongolů, který v pozdním středověku vyvolal nové stěhování národů. Po útěku a putování trvajícím celá staletí přišli také do Evropy, v jejíž východních zemích jsou dodnes nejpočetnější. Společenskému pořádku a řádu evropských národů se nedovedli nikdy přizpůsobiti a zůstali bez stálého bydliště, bez domova. Živili se hudbou, příležitostnými pracemi, byli z pověr místních národů, žili ze žebroty a často ze zločinů.
Vážnější bývaly půtky a někdy hodně krvavé boje lesníků s cikány. Ovšem tyto zbytky cikánů jsou už registrovány a jsou jim stanoveny určité kraje nebo místa jejich stálého pobytu a – zaměstnáni.

Zdk.
Národní střed 23. 8. 1941