Dlouhé tmavé ulice s polorozbořenými domy, poházené odpadky na chodníku, smíchané se střepy rozbitých výkladů a oken. Neoholení zachmuření muži s potrhanými rysy v tváři. Nejedenkrát jsem se brouzdala těmito ulicemi lemujícími nádraží. Temný, nelibě zapáchající opar mi stahoval hrdlo a srdce strachy málem vyskočilo z hrudi. To jsou ulice, kde žijí. Kde ženy vychovávají své děti, kde muži plánují své slunné zítřky. Tam nacházíme jejich svět, jejich zvyky a způsob života.

Dům č. 45, ulice Nádražní. Velký dvoupatrový dům s prostornými okny a na některých místech, i přes zub času, zachovanými římsami. Dojem, který plášť domu vrhá na kolemjdoucí, by nejednomu architektovi vryl do tváře velkou hořkou slzu. Avšak lidé, kteří v tomto domě žijí, se pranic nad tím nebohým stavem nepozastavují. Jsou spokojeni a šťastni. Probudí se až k pravému poledni. Otevřou své krásné hnědé oči a děkují za to, že mohou i dnes prožít chvíle na tomto světě. Je to zvláštní charakter lidí žijících v tomto domě, který jim umožňuje být šťastnými. Nestarat se o to, co bylo. Ani se nestarat o to, co bude… Jen žít. Tak úžasně a šťastně žít!
Dům č. 45, ulice Nádražní, byt č. 15. Velké dřevěné dveře. Ničím se neliší od ostatních v polorozbořeném domě. Byt je jistě velice skromný a obyčejný. Bydlí zde rodina Dyžova. Mají dvě děti. Oproti ostatním rodinám v domě je to velmi málo. I když si myslíš, že čtyřčlenná rodina stačí, pro Dyžovy je to bída. To pravé bohatství jsou přece děti. Dyžovi ráno vstanou, jak se patří na každou romskou rodinu, když kohout zakokrhá. Ale bohužel minulý týden jim kohouta někdo ukradl. A tak se pan Dyžo rozhodl, že se budou řídit paprsky slunce. První, koho pošimrají na tváři a vzbudí, probudí také ostatní rodinu.
Pan Dyžo je velice nápaditý a úsporný muž, který má denně mnoho podobných nápadů, které, jak říká jeho žena, ušetří mnoho zbytečných starostí a peněz. Pana Dyžu si za to celý dům cení. Chodí k němu na rady a debatují o různých problémech. Dyžova žena Jana je velice hrdá na svého muže. Po všech těch letech, co spolu žijí, ji ještě nepřestal okouzlovat. Stále ho miluje. Dyžovi mají dcerku Karin. Karin je asi čtyřletá dívenka. Má černé husté vlnité vlasy, s kterými si často její maminka hraje. Vlasy mají pro malou Karin velký význam. Má je nejdelší a nejkrásnější ze všech děvčat v domě. Velké, hluboké a hnědé oči jí také velice zdůrazňují dětské rysy v obličeji. Šatičky Karin moc nezdobí. Má je potrhané a špinavé. „Je to divoch,“ tvrdí o ní táta, pan Dyžo, kterého často zaujme její temperament a nebojácnost. Často se Karin rodičům zaběhne a toulá se městem. Dívá se na kolemjdoucí, na výklady s krásnými šaty a pak přichází smutná domů s mnoha vyčítavými otázkami. Karin má mnoho zvídavých otázek a často své rodiče zaskočí. Nedávno se přihlásila do romské školy. Učí se znát lidi kolem sebe a já se od ní učím znát Romy.
Dlouhé tmavé ulice s polorozbořenými domy, poházené odpadky na chodníku. Kolem procházejí neoholení zachmuření muži s potrhanými rysy ve tvářích. Ale stačí se jen podívat pozorněji. V tu chvíli vidím úsměvy, veselé, krásné a zvídavé oči malých dětí, které touží po poznání…

Písemná maturitní zkouška z jazyka českého žákyně Střední pedagogické školy v Přerově Zuzany Pavlištíkové (duben 2003)