Ondrej Oračko (79) je jedním z mnoha slovenských Romů, kteří se stěhovali za prací do Čech a na Moravu. S rodinou se usadil v Brně. Při našem rozhovoru obracel stránky svého života a vzpomínal na dětství, ale také to, jak přecházel z jednoho politického režimu do druhého. Narodil se pod Tatrami v Ruskinovcích, kde žil jen do svých pěti let. Poté se přestěhovali s rodiči do nedaleké obce Holumnice, kterou obývali převážně Němci. Vzpomínal na dobu prezidenta Masaryka; práce tenkrát nebylo a život byl těžký…

Jak se žilo, když jste byl malý, vzpomínáte si na to?
Otec byl kovář a já jsem mu pomáhal. Gadžové k nám chodili ze širokého okolí, otec uměl udělat podkovy, hřebíky, řetězy, brány, pluhy. Kovárna nás živila – zákazníci platili většinou potravinami. To víte, bylo nás šest dětí a jíst se muselo. A také jsem chodil krást jablka – měl jsem z toho radost, když jsem je přinesl domů a ostatním chutnalo. Jedli jsme hlavně halušky a pirohy, když zbyly na poli brambory, tak jsme je vybírali a pekli je. Ale později bylo občas i nějaké to maso, vnitřnosti, goja a držky.
Vzpomínám si, že otec byl dobrý muzikant. Hrál na violu, já na housle a na cimbál. V naší rodině byli samí muzikanti. Hrávali jsme na svatbách a zábavách. Němcům jsme hráli německé písničky, které si zpívali a byli spokojení. Měli jsme z toho peníze a táta z nich koupil, co bylo potřeba.

Pamatujete si, jak jste chodil do školy?
Do školy jsem chodil jen jeden rok. V naší vesnici žili samí Němci a ve slovenském jazyce neměl kdo učit. Můj táta si na to stěžoval biskupovi, a tak nám poslal učitele, ale to už mně bylo 15 let.

Jaké u vás byly vztahy mezi Němci a Romy?
Vycházeli jsme spolu jak se dalo. Avšak jen do té doby, než Romové něco ukradli, to pak bylo moc zle. Ale co měli dělat? Měli hlad, krást prostě museli. Byli také rádi, že mohli sloužit u bohatých Němců. Já jsem u nich také pracoval: staral jsem se například o koně, ale většinou jsem kosil obilí nebo sekl trávu. Zastali jsme spoustu práce, ale pro Němce ani pro ostatní gadže jsme neměli žádnou cenu. Mezi Romy a Němci se dělaly velké rozdíly a o tom, že bych měl mezi nimi kamarády, nemohla být ani řeč. Podobně byly tenkrát rozdíly mezi Romy: bohatší si myslel, že je něco víc. Když ale byli Romové chudí, všichni si byli rovni.

A jak vzpomínáte na svůj rodinný život?
Ženil jsem se, když mně bylo 24 let, s manželkou jsem chodil tři roky. Svatbu jsme měli romskou, hrála nám moje rodina a bydleli jsme v domě po otci. Za dva roky jsme měli první dítě, staral jsem se o rodinu, chodil do práce a vydělával jsem tři tisíce. V roce 1961 jsem odešel sám za prací do Čech. Žilo se tady lépe než na Slovensku: byla práce a dalo se vydělat víc peněz. Češi se k nám chovali slušně, nenadávali nám do cikánů jako Slováci. S rodinou jsme tady už 32 let. V Brně jsem povětšinou pracoval jako kopáč.

Prožil jste několik politických režimů. Jaká byla Masarykova doba pro Romy?
Masaryk nám dával každé tři měsíce mouku a chléb. Když ale Rom v té době něco ukradl nebo třeba když zbil německého kluka, tak ho zbili do krve. Poláci, kteří tam tehdy bydleli, křičeli, že Romy je třeba zabít. Když se Němci museli po válce vystěhovat, tak jeden z nich, u kterého matka pracovala, jí dal klíč od domu. Nechal tam vše: nábytek, ovce, krávy. Mohli jsme si to všechno nechat.

Co byste mi řekl o komunistickém režimu?
Cítil jsem svobodu. Romové už nechodili bosí, bylo to lepší, spokojenější. Byla práce, my Romové jsme pracovali v Popradě a Kežmarku. V Tatrách jsme stavěli domy, pracovali na stavbách, kopali vodovody, kanalizace. Byly peníze, takže jsme žili lépe. Začal jsem stavět nový dům.

Co pro vás znamená demokracie?
Za komunistů bylo všechno levnější, pět korun stál chléb, za deset korun jsme si kupovali hovězí konzervy. Teď dochází k tunelování bank, podniků a podobně a my, občané, to musíme všechno zaplatit. Mám důchod sedm tisíc. Všechno je tak drahé, že když zaplatím vodu, plyn a elektriku, tak jen stěží vyžiji.

Gejza Horváth
Foto: autor