Někdy vzniká dojem, že Romové nemají zájem vylepšovat obraz romské komunity v očích české veřejnosti. Je možné to pochopit, ale je to škoda! Například při sčítání lidu (2001) bylo k nevíře, že tolik Romů mělo strach z následků, kdyby se přihlásili k romské národnosti. Nebo jak je možné, že se za 12 let nezmohli na romskou vlajku…

Češi si myslí, že Romové by se měli sami více snažit. Ale v mnohých komunitách se už začínají projevovat příznivé změny, kdy se ke slovu dostává mladá vzdělaná či studující generace. Je to naděje do budoucna, jestliže se ujímají funkcí a chovají se solidně a důvěryhodně, jako např. v Pardubicích.
Jak dále? Není sporu, že k dobrému soužití přispějí hlavně opatření, kterými se zlepší životní podmínky Romů. Ale o ně se musí zasadit Češi i Romové a bude to pochod na dlouhé trati…
Od českého státu by bylo nutně zapotřebí větší rozhodnosti a energie k ovlivnění vzdělávání. Zdá se, že nezbytná předškolní příprava romských dětí od pěti let věku bude dobře zajištěna pouze novelou školského zákona, která ji uloží jako povinnou. Příprava by pak probíhala nejen v přípravných třídách, ale také v mateřských školách, kde by stát přispíval na stravu. Jedině tak bude možné, aby se přípravy účastnily skutečně všechny děti – i tam, kde nelze přípravnou třídu otevřít.
Nesmírně vzrostla úloha a zodpovědnost měst (obcí). Většinou si ale zatím neuvědomují, že přenesená působnost státu zahrnuje také podporu integrace Romů. Postoj mnohých městských úřadů se bohužel zatím omezuje na zájem vystěhovat Romy z města (nebo alespoň na okraj), řešit „domy hrůzy“ a občasné nepříjemnosti. Proto je velice potřebné, aby přijaly osvícenější politiku, aby přišly na chuť přesvědčení, že povznesení romské menšiny bude přínosem pro celé město a aby byly ochotny podporovat komunitní centra či dětská střediska, letní tábory a předškolní přípravu. Osvícená politika města (viz příklad Pardubic) zahrnuje některé konkrétní kroky:
projevit zájem o účast schopných romských zástupců v některých komisích rady města;
využít ke komunikaci vhodného českého aktivistu jako mediátora (prostředníka), pokud je to možné;
vyjádřit veřejně politickou vůli k potlačování diskriminace Romů;
zpracovat a radou města schválit koncepci politiky města vůči Romům (menšinám);
adresně rozlišovat ctihodné Romy a narušitele pravidel, k řešení konfliktů využívat smírčích komisí;
uplatňovat aktivnější přístup vůči neplatičům – využívat možnosti srážek na platby, nedopouštět nárůst dluhů na nájemném.
Když už nelze rychle řešit nezaměstnanost a bytový problém, mělo by se alespoň důrazně postupovat vůči násilí a zúčtovat s diskriminací. Mezi Čechy by mělo přibývat těch, kteří si uvědomí a uznají,
že již došlo a dochází k pokroku v povznesení Romů (i když různě);
že mezi Čechy i Romy jsou dobří i zlotřilí lidé a není dále možné házet všechny do jednoho pytle, a že Romové si zaslouží od majority specifický přístup a více trpělivosti.
S přispěním učitelů by také měly vymizet případy, kdy romští žáci v základní škole či v učilišti nevydrží kvůli ústrkům.

Jaromír Stibic, Romane čhave