V době, kdy se dostane toto číslo Romano hangos mezi čtenáře, bude se Rada vlády pro záležitosti romské komunity zabývat otázkou, zda vládní program integrace Romů do společnosti vláda plní profesionálně a koordinovaně a zda skutečně existuje politická vůle tento program naplňovat.

Chci zdůraznit, že politická vůle není zdaleka jen záležitostí vládního kabinetu a jeho ochoty naplňovat třeba svůj vlastní program. Pojem politická vůle není něco, čím vláda je nebo není nadána zcela automaticky.
Jestliže jen neradi připouštíme, že v demokratickém státě se moc uplatňuje prostřednictvím politických stran, pak zcela jednoznačně ona politická vůle je doménou vládnoucích stran, ale i těch, co jsou v opozici, protože ty těm vládnoucím nedají nic jen tak lehce uplatnit a svůj názor na věc mít musí.
Hlavní roli hraje moc nebo její udržení a pro ty, kteří ji momentálně nemají, její získání. Vše ostatní je podřadné. Úvahy o tom, co a jak realizovat, jsou podřízeny tomuto pohledu.
Projevovat za této situace státnickou rozvahu a realizovat i nepopulární programy je těžké, nepopulární a nepřináší to voličské hlasy, které jsou podmínkou zisku moci. Je přirozené, že strana, která vyhraje volby a získá moc, si už v tom okamžiku zadělala na problémy a automaticky ztrácí voličskou podporu.
To vše říkám jen proto, abych nikoho nenechal na pochybách o tom, že bych si činil jakékoliv iluze o profesionálních schopnostech členů naší vlády, jejich ochotě a úsilí vytvářet podmínky pro realizaci programu tak nepopulárního, jako je program integrace Romů do společnosti. Ani si nemyslím, že by tento program měl být pokládán za jednu z vládních priorit. Nikoliv, to rozhodně ne.
Přesto se mohu právem domnívat, že existují páky a prostředky, kdy i vláda (a nejen ona, i ostatní mocenské složky státu a dokonce i samosprávy) může být přinucena k tomu, aby programy byly naplňovány v intencích, za jakých byly přijaty. Že tomu tak v současné době není, je věc jiná.
Kromě vládní strany je tu kontrola stran opozičních, kontrola parlamentů, v našem případě dokonce dvou, a mnoha dalších institucí, které vládu nenechají v klidu. A to je dobře.
V řešení různých problémů se pak může (ale nemusí, to riziko existuje vždy) prosadit rozumný a státotvorný přístup. Ovšem pokud je tu politická vůle a to, jak si troufám tvrdit i pro strany opoziční, nikoliv jen vládní. Každá politická strana s přídomkem demokratická musí mít názor na státotvorné řešení závažného problému.
Obávám se, že ani v tomto punktu nemohu tvrdit, že by to v našem případě byla pravda, pokud jde o řešení problematiky integrace Romů.
Ministr je politik, od něj se očekává na základě politické vůle jeho strany zadání úkolu stovkám a stovkám někdy nadprůměrně odborně zdatných pracovníků. Ti věc zvládnou nejlépe, jak je v dané době a situaci možné, dáli jim k tomu jejich šéf ten správný pokyn a vytvoříli jim dobré podmínky pro její plnění.
Chce to jen dvě věci: aby si ministr uměl vybrat vhodné lidi (rozuměj lidi nakloněné vizi ministra, pokud nějakou vizi má) a aby se jim pak do toho plnění moc nepletl a nezacláněl. V opačném případě napáchá více škody než užitku. A pak už jde jen o to, aby se navržené řešení dostalo na správná a požadovaná místa prostřednictvím informačních toků a kontrolovalo se jejich plnění – průběžně a systematicky s vyhodnocováním dalších dopadů.
Pozorný čtenář mne v tomto okamžiku zastaví a pravděpodobně naštvaně prohlásí: správně, ale to všichni známe. Proč tolik řečí kolem jasné věci?
Nu, právě. Protože tak se věci u nás nedělají. Podívejme se jen kolem sebe!
Selhání reformy státní správy už nese své trpké ovoce. Stačí se jen podívat zrovna teď do Slaného, ale zítra to bude už jiné město a jiný starosta, který neví ani, co činí.
Nebo jiný příklad: vláda schválí bez komentáře aktualizovaný program integrace Romů a vzápětí odmítne přijmout zprávu o stavu lidských práv zmocněnce pro lidská práva, protože se ji zpráva zdá příliš kritická, ačkoliv vyjmenovává jen zcela prokazatelné jevy, které nelze přijmout jinak než jako fakta. Při tom v programu integrace to všechno je vyjmenováno jen s tím rozdílem, že se tam objevují návrhy na řešení.
Je možno pokračovat dále a nacházet další příklady selhá ní profesionálního i lidského, živelnosti a podléhání nepříznivým tlakům spíše než programovému počínání.
Takové tendence budou existovat vždy a všude a jsou průvodním jevem společností, procházejících údobím transformace v mladé a vyvíjející se demokracii. Nelze se s nimi však smiřovat.
Pro začátek by možná stačilo, kdyby se všechny strany, které se s velkou oblibou nazývají státotvorné a nejsou zrovna u vesla, začaly zabývat i touto problematikou a projevily onu politickou vůli. Pro tento okamžik ji nevidím. Už brzy bude třeba, aby se jasně a zřetelně projevovala. Jinak nemá ČR v Evropě šanci.

Karel Holomek