Součástí prvního městského obvodu v Plzni je sídliště Vinice, charakteristické panelovou výstavbou z konce osmdesátých let. Odhaduje se, že tady žije na 400 Romů, ale ještě před několika lety jich bylo asi 600. Tato třetina odešla do zahraničí, většinou do Velké Británie.

Komunitní centrum ve Vinicích ukončilo před několika lety činnost; lidem, zejména dětem, však schází. Nyní působí ve Strážnické ulici AD centrum občanského sdružení Začít spolu, které zajišťuje terénní sociální práci a protidrogovou prevenci zaměřenou především na romskou komunitu. Činnost romských organizací je po odchodu Romů do zahraničí utlumená, protože někteří z nich v nich pracovali.
Před časem jsem se zajel do Vinic podívat. Před vchodem do jednoho z panelových domů jsem viděl skupinku Romů. Muži, ženy a několik dětí usedlo do stínu a rozmlouvalo o každodenních záležitostech. Některé z nich jsem poznal. Josef Sivák. Tenorsaxofonista, fajn chlap. Nataša Čonková. Žena ve středních letech, energická, s přehledem o životě na sídlišti, umí vidět věci ve správných souvislostech. Ivan Tyšer. Vrátil se z Anglie, kde udělal životní zkušenost. „Kdysi tady bylo centrum, kam si děti chodily hrát, něčemu se tam mohly přiučit a hlavně jsme věděli, kde jsou a co dělají. Dneska už centrum nefunguje, nic tu není a je mi moc divné, když slyším, jak se Romům v jiných městech daří. Neustále slyším, jak dobře se žije v Českém Krumlově. Proč to nejde také u nás v Plzni?“ ptali se. Ivan Tyšer řekl: „Nejhorší je, že nemáme práci. Z podpory se vyžít nedá.“ Nataša Čonková hned se znalostí vypočítávala náklady na domácnost: „Z 8500 musím zaplatit nájem, elektriku, plyn, vodu, topení. Zbude nám na celý měsíc 2400 korun. Abychom mohli žít trochu slušně, potřebovali bychom alespoň 15 000 měsíčně. Ale kde je vzít, když nemáme práci?“
„Máme těch problémů opravdu plnou hlavu. A teď si představte, že vám přijde domů syn nebo dcera s tím, že je nechtějí pustit na diskotéku jenom proto, že jsou černí. Co s tím mám dělat? Jak mám tomu dítěti pomoc? Nevíme, jak se k těm problémům postavit,“ přiblížil psychické napětí, v kterém žijí lidé ze sídliště Ivan Tyšer. Nataša Čonková si myslí, že v tom by měli Romům pomáhat jejich zástupci: „Máme všelijaké zástupce, ale oni si myslí, že my budeme chodit za nimi, jenže ono je to obráceně. Když nás chtějí zastupovat, oni musí přijít za námi. Moje dcera teď dokončí školu v oboru a už teď jí řekli, aby si po vyučení sama našla místo. Takže bude vyučená, a bez práce. Je nás tu tolik a je špatné, že tu nic není z toho, co mají jinde.“
Musím se ovšem v této souvislosti zeptat, co udělají Romové na Vinicích pro sebe a pro řešení svých problémů sami?

Ondřej Giňa