Tera Fabiánová se v devadesátých letech profilovala jako jedna z prvních výrazných romských spisovatelek. Jak o ní píše Milena Hübschmannová, je „první v tom smyslu, že je to ona, kdo po Eleně Lackové píše romsky, a tak jejími verši a povídkami vlastně počíná romská literatura u nás“. Do hlubšího povědomí veřejnosti se zapsala knížkou pro děti, kterou sepsala ve spolupráci s Milenou Hübschmannovou.

Jako u mnoha dalších romských autorů, jejichž tvorbu podněcovala neúnavná aktivita Mileny Hübschmannové, projevuje se u Tery Fabiánové přirozené velké nadání a její zdánlivě všední řeč je jako nepřetržitá báseň či povídka. Jde často jen o to, tuto poezii zachytit a předat ji papíru.
Ve svých básních se spisovatelka zamýšlí nad otázkami romské identity, kořenů, z nichž Romové vzešli, nad vztahem muže a ženy, i nad potřebou vzdělávání romských dětí. Jako chudá dívka z „cikánské osady“ ve Vlčanech u Nových Zámků na jižním Slovensku, která se v pětadvaceti letech provdala do Prahy, se zaměřuje v tvorbě na útrapy a těžkosti „romského žití“:
Jako kůň sto padesát let starý si připadám –
zapřažená do káry svého života.
Na káře třepotají se cáry mých svízelí
a osamělý vítr s nimi čardáš tancuje …
(Báseň Ajsi som phuri)

Přestože obsah básně se může zdát pesimistický, Tera Fabiánová neulpívá na trpné zahleděnosti do svízelí romské komunity, ale ukazuje i cestu, jak dál. Tu zcela jednoznačně naznačila ve výrazné autobiografické povídce Sar me phiravas andre škola – Jak jsem chodila do školy. Ačkoliv navštěvovala školu jenom dva roky (podle zákonů fašistického státu na Slovensku „cikánské“ děti musely docházku do ško ly přerušit), poznala hloubku a smysl poznání jako jednoho z nejdůležitějších prostředků k dosažení lidské důstojnosti. A tento poznatek se jedna z prvních romských spisovatelek u nás snaží předávat i dalším romských generacím.

Romské osobnosti ve fotografii, 1999, Hnutí R, Jaroslav Balvín